Pondělí. Pro někoho den, kdy všechno začíná, pro mě den, kdy snad všechno skončí. Alespoň jeden obchodní případ. Strávil jsem nad ním téměř 3 měsíce času a když už to vypadalo, že to úspěšně dokončíme, vše se otočilo.
Ze samého ležení v posteli, jsem víc unavený, než kdybych vylezl na Everest. Ne, nejsem líný, ale jen čekám na další pokyny od klienta. A jelikož může zavolat každou chvíli, zůstávám připravený na pokoji.
Den jako každý jiný. Nuda, čekání, bezmoc. Tak by se dala shrnout denní rutina posledních dní. Večer si pouštím písničky, které frčely před asi 10 lety. S přicházejícími pocity zabředám do nostalgie.
Bolí mě oči, chce se mi spát. Je 9 hodin ráno a já musím být celý den vzhůru, řešit nastalou nepříjemnou situaci a být prostě k dispozici. I toto patří k mé práci.
Víkend končí, ležím na posteli a jsem absolutně unavený. Co na tom, že jsem si na víkend naordinoval klid, pohodu a nic nedělání. Tato idea padla ještě v pátek večer.
Dovolená skončila. A začátek pracovního procesu nemohl být hektičtější. Cestování přes půl světa - doslova, bylo více než vyčerpávající. Nedokáži říct, zda to byl klasický jet leg, ale rozhodně jsem nebyl fresh.
3 dny. Přesně tak dlouho jsem na cestě s kamarádem. 31 hodin. Přesně tak dlouho trvalo, než mě začal štvát. 8 dní, tolik budu muset ještě přetrpět. A není úniku.
Fyzicky jsem na dně. Cesta do USA byla dlouhá, špatně jsem spal. Přes den nachozeno skoro 30km. Spal bych, ale chci si jít ještě koupit něco k večeři. Postnu poslední video a vyrazím. Akorát, že vůbec.
Včera večer jsme měli s manželkou dlouhou debatu před spaním. Začalo to nevinně, když jsme řešili mojí cestu do USA s kamarádem. Témata šly postupně do větší hloubky, až jsme se dostali k tématu společného soužití.
Po delší době sedím ve vlaku. Jsem na týden doma a snažím se toho stihnout co nejvíc. Kino, výstavu, večeři, návštěvu prarodičů. Do toho vstupuje práce. Příprava plánu a termínů, rozpočet. Vlastní projekt a prezentace. A najednou je můj imaginární kalendář narvaný k prasknutí.