Je tu další víkend, který trávím v Kampale. Pro mě je Uganda vlastně vězení. Dokud vše nevyřídím, nemůžu odletět. Respektive bych si musel zařizovat nové vízum. A to se mi vážně nechce. A tak pojedu do kavárny, kterou jsem tu posledně objevil a ve které se dobře sedí a má příjemnou atmosféru.
Už se to stává téměř běžnou praxí. Budík, který nechci aby zvonil. Snídaně, na kterou jdu jenom proto, že je v ceně hotelu. Hygiena a hlavně sprcha. Právě ranní sprcha je jediný rituál, který jsem si přivezl z domu a praktikuji ho.
Byl to klidný den. Ráno jsem učinil kroky, které mi dávají čas přemýšlet. K mému překvapení, to všichni přijali skvěle. A tak jsem objednal Uber a vyrazil do Giraffe center. Měl jsem za to, že to bude park, kde se bude dát chodit a koukat na žirafy. No, jedná se o odhadem 30m most, ze kterého se dají krmit...
Dnes jsem šel na večeři doopravdy pozdě, ať okolo 22 hodiny. Celkově celou tuto cestu jím tak nějak všelijak. První dny mi bylo hrozně zle a prakticky jsem nejedl. To se sice zlepšilo v Ománu, ale tam zase bylo takové vedro, že jsem jedl jen 2x denně. A teď tady, v Nairobi, jím a chodím spát hrozně pozdě.
Jsem zpět v Nairobi. Přiletěl jsem v sobotu nad ránem. Po zaslouženém odpočinku jsem se v sobotu odpoledne vydal do muzea. Následně v neděli do místního lesa, jak honosně nazývají obrovský městský park s asi 70km stezek. A právě zde, jsem opět cítil radost.
Týden v Ománu se pomalu, ale jistě blíží ke konci. Letenky jsem sice chtěl přebookovat na sobotu, ale nakonec se to nepovedlo a já zvolil taktiku, nejde to? Ok, letím dál. A tak opět vyhlížím další let do Keni. Tentokrát se těším víc, než kdy jindy.
Tady v Ománu není moc co dělat. Navíc se schůzky neustále odkládají, venku je 40 °C, takže není do čeho pořádně píchnout. Alespoň na krátkou procházku vyrážím vždy po západu slunce. Je sice stále přes 35 °C, ale jen ležet celý den nezvládám – a ani nechci.
Celý týden mi bylo blbě a má mentální kapacita se zaměřila pouze na dvě věci: schůzka a přežít. Za celý minulý týden mě ani jednou nenapadlo psát a ani mě nenapadla nějaká věc, nad kterou bych chtěl přemýšlet. Jen přežít do dalšího dne.
Tento měsíc je trochu více hektický, než jsem předpokládal. Německo, Albánie, Německo, Keňa. Doma jsem strávil v tomto měsíci nějakých 6 dní. A jelikož sedím opět na letišti, vím, že do konce měsíce se doma neukážu.
450km do cíle. 5 hodin ráno. To je můj dnešní začátek. Tuhle cestu znám dokonale. Už ani nepouštím navigaci, stejně vím, kudy pojedu a pokud bude zácpa, tak se nic neděje. Maximálně se zdržím. Ale něco je přeci jen jinak. Dnes tuto cestu jedu naposledy.