Občas si připadám, jako bych měl maniodepresivní psychózu. Má žena tvrdí, že mám pouze ty manické fáze. Já se však občas přistihnu při té, řekněme, smutnější. No, já bych řekl pasivní části, kdy se mi nic nechce, nemám náladu a pořád bych spal. Tuto fázi jsem měl před nedávnem a je ta tam.
Pondělí a Německo k sobě už tak nějak patří. Dnes je to však jiné. Sedím na hotelu a nejedu domů. Popíjím nealko Henkell šumivé víno, no nic moc, ale za ty peníze to je ještě slušné.
Včerejší večer byl skvělý. Přes den bylo venku nesnesitelné vedro, tedy alespoň pro mě. Večer se však dá celkem dýchat a tak jsem navrhl ženě, jestli nepůjdeme na drink.
Přesunul jsem se do ložnice, tedy do kanceláře. Mám tu nainstalované GoPro, které sice nemám kvůli práci, ale teď si s ním hraju. Do toho připravuji věci pro chlebodárce a čekám na druhého, až mi potvrdí odlet do Ománu.
Nic se mi nechce. Ale vůbec nic. Skoro mi dělá problém dýchat. Žena to na mně vidí a tak mě posílá na hory. K rodičům a pak na výšlap. Po 30 km jízdy to otáčím. Jedu domů, na gauč.
Trochu jsem se zamyslel, jestli tento příspěvek patří do tohoto vlákna nebo do cestování. Přeci jen se děje po cestě. Ale je to spíše myšlenka, než popis cesty, takže nakonec končí tady.
Nikdy jsem nikam nepatřil. Už od útlého věku jsem byl spíše v ústraní a měl jsem maximálně jednoho kamaráda. Během dospívání jsem chtěl někam patřit a tak jsem šel tou nejjednodušší cestou, tedy s partou, která byla "problémová". Přeci jen se dostat do této společnosti bylo snažší, než kamkoli jinam.
Vracím se z Německa domů. Poklidná jízda spíše na spotřebu, puštěné Spotify. Plánuji zastávku na Landzeitu na gulášovku, sice s houskou stojí skoro 15 EURo, ale je prostě skvělá. Jak kilometry ubíhají, tak stejně ubíhají myšlenky v mé hlavě.
Je středa, dneska by se mělo všechno stát a zítra si jen zabalit a tradá domů. Ovšem to se nestalo. Dnes se nic nevyřešilo a navíc přibyly další problémy. V pátek mám být v Německu, ale do Evropy se vracím až v sobotu. Tedy takhle to vypadalo po hovoru, který jsem absolvoval dnes odpoledne.
Další dlouhý den, který se jen vleče a nepřináší nic, o čem by se dalo psát. Když v tom najednou bum. Objevil jsem starý nápad, který jsem měl před nějakou dobou. Ale než jsem ho začal rozvíjet, na chvilku jsem se zastavil. Kochal jsem se pohledem na palmy a pohodový život místních, kteří se jen tak plouží po parkovišti,...