blog

Mám vypráno, prádlo pověšené, večeři vymyšlenou. A tak usedám do křesla a pouštím telku. Je neděle, venku se schyluje k dešti a já odpočívám v prázdném bytě.

To, že jsem opět unavený, že jsem během letů spal cca 2 hodiny a že po příletu jsem jel hned do kanceláře, na to jsem si již zvykl. A o tom to není. Ale už zase mi v hlavě hlodají myšlenky, že to celé děláme špatně.

Tohle je již rutina - letištní salónek a psaní. Dnes jsem si nevzal žádnou knihu na cestu. Knihu mám totiž v Nairobi a stejně vím, že bych během letu nic nepřečetl. Budu se věnovat pro mě bohulibější činnosti a to, spaní.

Doletěl jsem domů. Po cestě jsem musel sáhnout do pytlíčku záchrany a vzít si paracetamol. Během letu jsem dostával zimnici, bolela mě hlava a byl jsem unavený. I o tomhle je můj svět cestování.

Zpět tam, kde jsem být nechtěl. V Ugandě. Zde má pouť před téměř rokem začala. Plný nadšení jsem přistál na letišti v Entebbe. Netrvalo dlouho a tuto zemi jsem během pár chvil - nesnášel.

Víkend na pobřeží je fajn. Koupání, procházky po pláži a prostě pohoda. Měl jsem za to, že tu budu jen přemýšlet a budu se vracet do práce vyčerpaný. Opak je ale pravdou.

Je pátek. Myšlenky už utíkají směr východní pobřeží a spřádání plánů, co se tu dá dělat. V práci sice je kupa práce, ale tempo je již víkendové. V tom jsem si vzpomněl na první blogy, které jsem napsal.

Sedím na hotelu, píši souvislí text a čekám na hovor od účetní. Dneska jsem šel z kanceláře brzy, protože byla nějaká závada na elektrickém vedení. A hotel skýtá skvělé útočiště se zahradou a rychlou wifi.

Dva týdny v Keni. Dva týdny v nadmořské výšce 1800m. Víkend, na který jsem neměl plán. A tak jsem koupil letenky a odletěl na pobřeží.

Další den za mnou. Mohu s klidným svědomím říci, že mít vlastní kancelář je požehnáním. Stále mám klid, ale zároveň mám kolem sebe lidi, se kterými si mohu popovídat. Oproti všem předešlým cestám, je toto k nezaplacení.