Po delší době jsem doma více jak 2 týdny. První týden jsem byl kavárenským povalečem a pracoval při čaji v nějaké kavárně po Praze. Připravoval jsem podklady k vlastnímu byznysu a střádal plány. A včera jsem udělal první krok - ale to už víte.
Ve vlaku jsem dlouho nepracoval. Po několika měsících si neužívám ten pohled do mizející krajiny, ale vyřizuji maily, zprávy a píši. Poslední dva týdny jsem prostě busy.
Udělal jsem rozhodnutí a z Dubaje jsem odletěl domů. Vzal jsem to přes Dauhá a v Praze dosedám o jeden den později, než má žena. Jelikož jsem udělal super kauf, letěl jsem obě cesty v business a v Dauhá měl hotel zadarmo díky STPC programu, vracím se domů celkem fresh.
Pláč přešel v křik, křivdu a nakonec ve vysvětlení, odpuštění a těšení se, na společný čas v Dubaji. Takto bych shrnul minulý pátek. Ze zoufalství ke štěstí.
Dnes je ten den, kdy si plně uvědomuji, proč jsem začal psát tenhle blog. Ne proto, že je vše zalité sluncem, ale protože mé rozhodnutí mě vláčí životem. Je to zkušenost k nezaplacení. A já si ji vybral.
Šel k zubaři, no a? Až na to, že jsem k němu šel uprostřed Afriky. Ano, měl jsem pochybnosti o místní péči, postupech a trochu jsem se bál, že zákrok bude provedený bez anestezie. No, posuďte sami.
Ambientní osvětlení, hudba. Milá obsluha a skvělé jídlo. Majitelem restaurace je postarší Ital. A já si užívám poklidný večer. Sám. I tak by se daly shrnout mé narozeniny.
Pátek odpoledne - postel, NBA, Disney+, pár kliků a dřepů a hlavně nic není hotovo. To je prostě realita, o které jsem několikrát již psal. To, že má dopad na mě, je v pořádku. Ale hlavně to má dopad na životy ostatních. Hlavně mé ženy.
Už se opakuji. Stále v Nairobi a stále se nic nehýbe. Udělal jsem krok vpřed a zaplatil si Apple arcade. A tak si dlouhý čas krátím hraním basketballu.
Po téměř 6 týdnech doma. Sice jen na víkend, ale i to se počítá. Musel jsem už odjet z Nairobi, změnit prostředí, otočit se prostě doma. Jinak bych se asi zbláznil.