blog

Další týden utekl jako voda. Další týden, dva hotely, 7500km. Sám. Dnes mám v plánu nevylézt z postele. Maximálně půjdu na krátký nákup, protože mi na pokoji došla voda.

Yes! Další posun k cíli. Vypadá to, že dohoda mezi klientem a obchodním partnerem spěje k pozitivnímu výsledku. Poprvé po půl roce hmatatelný úspěch. Sice není ještě hotovo, ale vidím světlo na konci tunelu. Dnešní den začal skvěle.

Mám hlad. Už abych věděl, v kolik hodin budu mít dnes meeting. Jeden online jsem již vyřešil, tak ještě jeden osobně. Kromě hladu chci spát. Je sice poledne a vstával jsem v 8 ráno, ale předešlý den. Ty dvě hodiny spánku v letadle nepočítám.

Musím se přiznat, že nevím, jak mám změnit otvírák každého blogu. Většina věcí se mi děje buď - za a) na gauči, kde rekapituluji uplynulý den, za b) v salóncích, kde rekapituluji pro změnu co se mi stalo během meetingů a kam vlastně pokračuji a za c) před spaním v posteli, kdy mi hlava běží na 200%. Měl bych...

Je to již můj rituál. Usínám u televize na gauči, sotva držím oči. Manželka už většinou spí. V tom se probere a řekne: jdu do postele. Super, já taky a velmi líně se přesunu z gauče. Zavírám oči a najednou nemohu usnout. Hlava se rozjede do neskutečných obrátek a vymýšlí všechno možné i nemožné.

Sedím uprostřed Holešovic ve fancy kavárně a pracuji na noťasu. Nepiji sice alternativní mléka, chocomocochina atd. Mám espresso a karafu sodovky. Byť jsem sem dojel na sdíleném kole, to ale spíš pro pocit, že mám nějaký pohyb.

Jsem týden doma. Doslova jsem utekl z Ugandy, kde se nic nedělo a hrozilo, že budu ležet na hotelu. To není zrovna forma práce, která by mě jakkoli naplňovala. Raději si ze svého zaplatím letenky domů, než aby mi naskakovaly diety na hotelu.

Posledních 24 hodin bylo vážně hektických. Pro klienta jsem měl vše připraveno, seděl na hotelu a jen pálil peníze za nic. Vzal jsem to tedy do svých rukou a na všechny strany poslal informaci, že to takhle dál nejde.

Je tu další víkend, který trávím v Kampale. Pro mě je Uganda vlastně vězení. Dokud vše nevyřídím, nemůžu odletět. Respektive bych si musel zařizovat nové vízum. A to se mi vážně nechce. A tak pojedu do kavárny, kterou jsem tu posledně objevil a ve které se dobře sedí a má příjemnou atmosféru.

Už se to stává téměř běžnou praxí. Budík, který nechci aby zvonil. Snídaně, na kterou jdu jenom proto, že je v ceně hotelu. Hygiena a hlavně sprcha. Právě ranní sprcha je jediný rituál, který jsem si přivezl z domu a praktikuji ho.