blog

Už se opakuji. Stále v Nairobi a stále se nic nehýbe. Udělal jsem krok vpřed a zaplatil si Apple arcade. A tak si dlouhý čas krátím hraním basketballu.

Po téměř 6 týdnech doma. Sice jen na víkend, ale i to se počítá. Musel jsem už odjet z Nairobi, změnit prostředí, otočit se prostě doma. Jinak bych se asi zbláznil.

Čtvrtek odpoledne a 3000USD v háji. Respektive zaplaceny za různé poplatky, ale ten den se nic nestane. V pátek je v Keni svátek a pak víkend. Jakýkoli posun je tedy možný až v následujícím týdnu.

Pondělí. Pro někoho den, kdy všechno začíná, pro mě den, kdy snad všechno skončí. Alespoň jeden obchodní případ. Strávil jsem nad ním téměř 3 měsíce času a když už to vypadalo, že to úspěšně dokončíme, vše se otočilo.

Ze samého ležení v posteli, jsem víc unavený, než kdybych vylezl na Everest. Ne, nejsem líný, ale jen čekám na další pokyny od klienta. A jelikož může zavolat každou chvíli, zůstávám připravený na pokoji.

Den jako každý jiný. Nuda, čekání, bezmoc. Tak by se dala shrnout denní rutina posledních dní. Večer si pouštím písničky, které frčely před asi 10 lety. S přicházejícími pocity zabředám do nostalgie.

Bolí mě oči, chce se mi spát. Je 9 hodin ráno a já musím být celý den vzhůru, řešit nastalou nepříjemnou situaci a být prostě k dispozici. I toto patří k mé práci.

Víkend končí, ležím na posteli a jsem absolutně unavený. Co na tom, že jsem si na víkend naordinoval klid, pohodu a nic nedělání. Tato idea padla ještě v pátek večer.

Dovolená skončila. A začátek pracovního procesu nemohl být hektičtější. Cestování přes půl světa - doslova, bylo více než vyčerpávající. Nedokáži říct, zda to byl klasický jet leg, ale rozhodně jsem nebyl fresh.

3 dny. Přesně tak dlouho jsem na cestě s kamarádem. 31 hodin. Přesně tak dlouho trvalo, než mě začal štvát. 8 dní, tolik budu muset ještě přetrpět. A není úniku.