Tento víkend se táhl jak smrad. Takto by to glosovala má babička, kdyby byla v mé kůži. V sobotu i v neděli se probouzím o 2 hodiny dřív než obvykle. To u mě není obvyklé.
Připravuji večeři. Můj highlight pracovního týdne v Nairobi a včera tomu nebylo jinak. Díky tomu, že už bydlím v pronajatém bytě, mám k dispozici i kuchyň. Nemusím již chodit do restaurací a mohu si nosit krabičky do práce. A zrovna včera jsem se přistihl, jak debatuji sám se sebou.
Bude skoro půlnoc. Cizí YouTube Premium mi poskytuje maximální komfort poslechu hudby na televizi a neničí mi algoritmus na Spotify. Mezitím vymýšlím další itinerář pracovních cest.
Víkend se chýlí ke konci. Byl krátký. To víkendy většinou bývají. Ale mentální restart se povedl. Fyzicky jsem až vyčerpaný. Počet nachozených kilometrů nebudu raději počítat.
Dnes ráno, někdo by řekl ještě uprostřed noci, se probouzím. Chvíli se dívám do místnosti, do chodby a přemýšlím. Nepřemýšlím však nad nějakou složitou hypotézou, ale kde jsem.
Nevím, jestli to je tím, že jsem skoro nespal nebo je to fakt. Ale tohle je regulérní láska na první pohled. Respektive na první dobrou. Právě jsem vystoupil v Johannesburgu.
Probouzím se do další chaotického dne. Již nějakou dobu nevstávám na klasický budík v mobilu, ale na jemnou vibraci hodinek. Po přečtení knihy, jejíž jméno si již nevybavím, jsem nevěřil, že to je možné. Ale je.
Celý víkend jsem čekal na jedinou zprávu. Jestli se následující týden vydám do Johannesburgu na jednání. Je pondělí odpoledne a stále bez reakce. No, tak já nevím.
Je tu víkend. Probudil mě svit slunce a to je předzvěst toho, že mi konečně doschne prádlo. V Keni je teď období dešťů a nadšení z pračky v pronajatém bytě vystřídala zoufalost z deště a toho, že oblečení ne a ne doschnout.
Mám vypráno, prádlo pověšené, večeři vymyšlenou. A tak usedám do křesla a pouštím telku. Je neděle, venku se schyluje k dešti a já odpočívám v prázdném bytě.