Den jako každý jiný. Nuda, čekání, bezmoc. Tak by se dala shrnout denní rutina posledních dní. Večer si pouštím písničky, které frčely před asi 10 lety. S přicházejícími pocity zabředám do nostalgie.
Bolí mě oči, chce se mi spát. Je 9 hodin ráno a já musím být celý den vzhůru, řešit nastalou nepříjemnou situaci a být prostě k dispozici. I toto patří k mé práci.
Víkend končí, ležím na posteli a jsem absolutně unavený. Co na tom, že jsem si na víkend naordinoval klid, pohodu a nic nedělání. Tato idea padla ještě v pátek večer.
Dovolená skončila. A začátek pracovního procesu nemohl být hektičtější. Cestování přes půl světa - doslova, bylo více než vyčerpávající. Nedokáži říct, zda to byl klasický jet leg, ale rozhodně jsem nebyl fresh.
3 dny. Přesně tak dlouho jsem na cestě s kamarádem. 31 hodin. Přesně tak dlouho trvalo, než mě začal štvát. 8 dní, tolik budu muset ještě přetrpět. A není úniku.
Fyzicky jsem na dně. Cesta do USA byla dlouhá, špatně jsem spal. Přes den nachozeno skoro 30km. Spal bych, ale chci si jít ještě koupit něco k večeři. Postnu poslední video a vyrazím. Akorát, že vůbec.
Včera večer jsme měli s manželkou dlouhou debatu před spaním. Začalo to nevinně, když jsme řešili mojí cestu do USA s kamarádem. Témata šly postupně do větší hloubky, až jsme se dostali k tématu společného soužití.
Po delší době sedím ve vlaku. Jsem na týden doma a snažím se toho stihnout co nejvíc. Kino, výstavu, večeři, návštěvu prarodičů. Do toho vstupuje práce. Příprava plánu a termínů, rozpočet. Vlastní projekt a prezentace. A najednou je můj imaginární kalendář narvaný k prasknutí.
Je úterý odpoledne, jsem natažený v posteli, po sprše. Rekapituluji si celý ten týden, co jsem na cestě. Byl hodně hektický, chvílemi to vypadalo, že ze všeho sejde. Ale nakonec to dopadlo celkem dobře.
Doma vždycky usínám v úplném tichu, zatímco na cestách usínám u filmu. Nikterak tomu nebylo ani včera a před spaním jsem měl puštěný film. V momentě kdy jsem zavřel oči, mě ale zvuk z filmu začal vadit. A tak jsem ho vypnul.