Doletěl jsem domů. Po cestě jsem musel sáhnout do pytlíčku záchrany a vzít si paracetamol. Během letu jsem dostával zimnici, bolela mě hlava a byl jsem unavený. I o tomhle je můj svět cestování.
Zpět tam, kde jsem být nechtěl. V Ugandě. Zde má pouť před téměř rokem začala. Plný nadšení jsem přistál na letišti v Entebbe. Netrvalo dlouho a tuto zemi jsem během pár chvil - nesnášel.
Víkend na pobřeží je fajn. Koupání, procházky po pláži a prostě pohoda. Měl jsem za to, že tu budu jen přemýšlet a budu se vracet do práce vyčerpaný. Opak je ale pravdou.
Je pátek. Myšlenky už utíkají směr východní pobřeží a spřádání plánů, co se tu dá dělat. V práci sice je kupa práce, ale tempo je již víkendové. V tom jsem si vzpomněl na první blogy, které jsem napsal.
Sedím na hotelu, píši souvislí text a čekám na hovor od účetní. Dneska jsem šel z kanceláře brzy, protože byla nějaká závada na elektrickém vedení. A hotel skýtá skvělé útočiště se zahradou a rychlou wifi.
Dva týdny v Keni. Dva týdny v nadmořské výšce 1800m. Víkend, na který jsem neměl plán. A tak jsem koupil letenky a odletěl na pobřeží.
Další den za mnou. Mohu s klidným svědomím říci, že mít vlastní kancelář je požehnáním. Stále mám klid, ale zároveň mám kolem sebe lidi, se kterými si mohu popovídat. Oproti všem předešlým cestám, je toto k nezaplacení.
Měl jsem představu. Představu o tom, že odpolední a noční let do Nairobi prospím. Z této představy se stala 1h a 30min nekvalitního spánku. Sice stačila na překlenutí druhého dne, ale byl jsem úplně grogy.
Byl jsem doma necelé 3 měsíce. Prakticky od listopadu do dnešního dne. Za tu dobu jsem absolvoval pouze několik meetingů a udržoval kontakt s partnery v Keni. Zřejmě bych měl být vděčný za to, že jsem mohl být tak dlouho doma a věnovat se sobě. Pro mě to však byla doba prokrastinace.
Vracím se domů z Rakouska. Odpolední cesta vlakem příjemně utíká a kupé máme jen pro sebe. Domů to jsou asi 4 hodiny a mé myšlenky mě táhnou k práci. K dalšímu projektu, který mám v hlavě.