můj awesomeland

Včera večer jsem před usnutím přemýšlel nad milionem věcí až do chvíle, než jsem začal přemýšlet na celým svým životem a co vedlo do bodu, ve kterém jsem teď. Těch myšlenek a vzpomínek bylo doopravdy mnoho a začal jsem uvažovat na tímto textem. Ale bylo lehce po 23 hodině a nechtělo se mi sahat po poznámkovém bloku, tak jsem se snažil uložit jedinou myšlenku - můj awesomeland. 

Původně jsem chtěl obšírně psát o svém dětství a škole, ale to není to gró, které mě dostalo sem. Nějak od dětství jsem věděl, že vše má řešení a že se dá dostat tam, kam chci. Vždy jsem dělal jen to, co mě bavilo, takže na gymplu jsem byl spíš na vyhození, než za premianta. Životem jsem tak nějak proplouval a nikdy jsem to nepřisuzoval k něčemu dalšímu, až s ohlédnutím zpět, bych si troufl říct, že tato vstřícnost nevědomého bytí, sem dostala. 

Kam? K myšlence awesomelandu. Můj awesomeland není konkrétní místo, je to jen ta myšlenka. Tak pomíjivá a nestálá, jako je celý život. Když jsem se ohlížel za svým dosavadním životem a rozkouskoval ho, tak neměl téměř žádné pojítko. Až na jedno. Na konstantu, kterou se teď vědomě řídím. Přijímám život takový, jaký je a na cíle, které si kladu, nelepím nálepky jako: těžké, nemožné, složité atd. Ne nadarmo se řiká, že nejde neexistuje, protože někdo nemusí vědět, že to nejde a udělá to. Nejsem ale jednoduše volnomyšlenkář. Nelze totiž něčeho dosáhnout jen samotným bytím. Do určitého bodu své kariéry, jsem se snažil zvyšovat zejména svůj příjem a životní standard. Po dosažení určité úrovně jsem se zamyslel nad tím, jak jsem toho dosáhl. Nebylo to touhou, nebylo to ani tolik svými skutky, ale tím, že jsem prostě akceptoval danou situaci. I proto jsem se nejspíše v prvním zaměstnání stal vedoucím zaměstnancem po 4 měsících a prakticky ihned po škole. Uvědomil jsem si, že přijmout jakoukoli skutečnost, ať už špatnou nebo dobrou, a hlavně za ní nést zodpovědnost, je tou správnou cestou. Začal jsem si více všímat nejen náznaků okolí, možností, které nabízí, ale snažil jsem se hlavně vědomě uvědomovat co dělám, o čem mluvím a s kým. Nastavil jsem si vnitřní hodnoty, kterými se snažím řídit a hlavně jsem začal čím dál více věřit intuici a mému vnitřnímu hlasu. Pokud mi tedy něco nedává smysl, jdu od toho, nebo se to snažím předělat. 

V roce 2023 jsem začal spolupracovat s transformačním koučem s cílem, abych sám sebe posunul do nějaké vyšší kariérní role. Během těchto sezení jsem čím dál více začal mluvit o hodnotách a rozvzpoměl jsem se na první sezení s koučem někdy okolo roku 2021. V tu dobu jsem vůbec nechápal, kam jsem to zašel a vlastně jsem ho navštívil na doporučení. Z hodinového sezení jsem si zapamatoval jedinou věc: chci pomáhat lidem, firmám, společnosti. V roce 2021 jsem toto ještě nechápal. Vraťme se však do roku 2023. Usedám k prvnímu sezení s koučem. Tentokrát již aktivně nalezeného s určitým cílem a smyslem. Tou dobou jsem již věděl, že sám další posun nezvládnu a pokud ano, bude to velmi složité. Cílil jsem stále na kariérní růst, bavili jsem se jak komunikovat s vedením, na koho jak působit a jak přesvědčit okolí k mé náklonosti. Až dnes, při psaní toho textu si zpětně uvědomuji, jak daleko jsem byl od té podstaty těch sezení. Mluvil jsem totiž o projektech, které nemají posunout mě, ale celou firmu. 

Mám rád knihy od Simona Sineka, zejména sérii PROČ. Vlastně hned tu první, Začněte s proč. Píše v nich, že nejdůležitější otázkou je právě PROČ? Nikoliv ta povrchní část, jako například: chci být bohatý, ale ta nejhlubší. Ta, která nás žene kupředu. Každý své proč má jiné. Ale čím více se bavím s lidmi okolo sebe, zjišťuji, že vnímání jejich vnitřního motoru, je upozaděné až téměř zapomenuté. Proto jsem se rozhodl psát. Psát běžné věci i hlubší. Nechci nikomu radit, psát moudra, příručky, ale psát o svém pohledu na věci a že ne vždy je vše tak černobílé, jak se zdá. A třeba někoho inspiruji k zamyšlení, že sice se dostal tam, kam v životě chtěl, ale nekoresponduje to s jeho ideály a hodnotami. 

To je můj awesomeland. 

ChatGPT: Proč já?