blog 97 - odpočinek

Udělal jsem rozhodnutí a z Dubaje jsem odletěl domů. Vzal jsem to přes Dauhá a v Praze dosedám o jeden den později, než má žena. Jelikož jsem udělal super kauf, letěl jsem obě cesty v business a v Dauhá měl hotel zadarmo díky STPC programu, vracím se domů celkem fresh. 

První dny nebyly úplně v běžném rázu. Pátek a následný víkend sice nabádal k relaxaci, ale nějak jsem se nemohl vnitřně srovnat s tím, že jsem doma. Ne že bych se netěšil, ale přeci jen po 7 nebo kolika týdnech, ulehám do své postele s tím, že nemám jasno v tom, kdy se vrátím do Afriky. 

Neděle byla upršená, přesto jsem se vydal do města. Potřeboval jsem trochu změnit prostředí, dát si dobrou kávu a koupit pár drobností domů. Sice jsem si celou dobu stěžoval na hotelový život, tak doma na gauči mě to nějak neuspokojuje. 

Největší paradox nastává v mé hlavně směrem k businessu. Neděli a dnes trávím vymýšlením kroků vedoucích k mé nezávislosti na současném klientovi. To je v absolutním kontrastu s tím, jak jsem se cítil ještě před několika dny. 

Přisuzuji to mentálnímu resetu, tomu, že jsem doma. Najednou z okna kavárny hledím na ruch silnice v Praze a vím, že když skočím na vlak, tak za 16 minut jsem doma. Z Nairobi prchám fyzicky domů a doma prchám mentálně do Nairobi. Zvláštní, že? 

Vlastně ani ne. Tady jsem doma. Můžu jít na kafe, poklábosit s obsluhou, né že bych to někdy dělal, ale můžu, vím do které pekárny mám zajít, když chci dobrý chleba nebo jen tak si vybrat jedno z mnoha CD, co mám doma a poslechnout si to, co chci. Na druhou stranu tu nevidím žádnou příležitost ke kariérnímu růstu nebo posunu. 

Nechci tím říct, že to tu nejde, ale jen já to tu tak nevnímám. Začal jsem obchodně přemýšlet v globálním měřítku a místní trh mě neláká. A to není vůbec špatně. Jen bylo nutné si toto uvědomit. A zároveň teď musím pracovat na systému, abych své fyzično, ambice a soukromí život sladil do jednoho mého světa, kde vše bude v nějaké rovnováze. 

Obrázek vygenerovaný ChatGPT na základě textu.