blog 96 - na hony daleko
Pláč přešel v křik, křivdu a nakonec ve vysvětlení, odpuštění a těšení se, na společný čas v Dubaji. Takto bych shrnul minulý pátek. Ze zoufalství ke štěstí.
V noci na sobotu mám po dlouhé době cestovní horečku. Nemohu spát a těším se, jako malé dítě na ježíška. Můj let s Qatar Airways startuje v 8 hodin ráno a mám 5 hodinový přestup v Dauhá. Ti, kteří mě už znají, tak vědí, že se snažím lítat co nejvíc s Qatar Airways i za cenu přestupu. V Dubaji přistávám okolo 21:00. Má žena přistává až za 2,5h, takže se ještě stíhám otočit na hotelu.
To, co je pro mě zcela běžné, je pro mou ženu velká událost. Poprvé letí sama. Jistě, společně máme nalétáno mnoho tisíců kilometrů, ale tohle je její první sólo. Když ji vidím v příletové hale, nemůžu být pyšnější. Kráčí si úplně suverénně, jakoby létala každý týden.
Následující 3 dny jsem v režimu dovolená. Výlet do dun a BBQ v poušti, válení u moře, večerní procházky po pláži. Občas juknu na telefon, vyřídím 2-3 zprávy, ale absolutně mě to nezajímá. Zpětně jsem si ty zprávy pročítal a odpovídal jsem úplně běžně, jako bych seděl v Nairobi na hotelu. Jen s tím rozdílem, že mám vedle sebe svou manželku a jsem v klidu.
Tento klid se mění dnes. Přesně v 5h ráno. To je čas, kdy má žena opouští hotelový pokoj a jde na metro a následně směr Praha. Já už nezaberu. Pouštím YT a pak píši šéfovi. Hodnotím situaci, kontroluji celý návrh řešení a dochází mi, že vlastně nemám co dělat. A ani nevím, co mám dělat. Před snídaní tedy vyhodnocuji situaci tak, že poletím domů. Ano, mohl jsem letět se ženou, ale já tak nějak doufal, že poletím zpět do Nairobi, tam už bude vše připraveno, já se tam zdržím maximálně jeden den a přes Dubaj se vrátím domů.
Situace je taková, že šéf mi neodpovídá. Teď v tuto chvíli, kdy píši, to je více jak 36h od poslední zprávy. Z toho mi vyplývá, že do soboty se nic nestihne a tedy návrat do Nairobi není jen ekonomická blbost, ale že bych tam letěl na dobu neurčitou. A to se mi vážně nechce.
Během snídaně si vypisuji se zákaznickou linkou Qatar Airways. Jejich webovky odmítají spolupracovat při přerezervaci letů a na lince chtějí service fee. Po několika jedovatých zprávách se pánovi omlouvám, že to nemyslím na něj, ale na společnost, ale že tento způsob mi přijde neadekvátní. Proč bych měl platit poplatek za to, že jim nefungují webovky? No nic. Nakonec platím 3x víc, než byl poplatek a poletím celou cestu jako velevážený businessman v business class.
Toto mě tak naštvalo, že se mi nic nechce a tak se jen toulám po Dubai Mall a dávám si kávu a zbytek odpoledne trávím v lobby na hotelu. Během toho toulání po nákupáku se zastavuji u akvária. Nejdříve pozoruji ryby, žraloky a další mořské živočichy. Následně můj pohled sjede mezi lidi. Užívají si volný čas nebo pospíchají do práce nebo cokoli, co MUSÍ udělat. Já stojím na ochozu a nevím, co s časem.
V tu chvíli ve mě rezonuje myšlenka, že jsem se vzdálil od své ideje na míle daleko. Nejsem tam, kde bych chtěl být a vlastně nedělám to, co bych chtěl. Jsem svobodný, mám čas a nevím co s ním. Teď přeskočím do současnosti. Sedím v jednom z nejlepších letištních salónků, ve kterém jsem kdy byl. Pozlátko, které jsem do nedávna obdivoval. Toto, společně se svobodou, za kterou jsem bojoval, mi dává to co jsem kdy chtěl.
Ale chybí mi žena, která odletěla před několika hodinami. Chybí mi řád, který by dával mé práci nějaký rámec. Je tedy to, co jsem vždy chtěl správné? Myslím tím, pro mě? Zamyslel jsem se nad tím, kdybych byl single. Absolutně bych promarnil čas, který mi byl dán. Jen bych se válel na hotelu, doma, kdekoli, bez jakéhokoli cíle. A to doopravdy nechci. To, co jsem myslel, že chci a teď to mám, bylo prostě špatně. Je dobře, že jsem si to uvědomil teď. Po necelém roce, co tak žiji. Je to zkušenost, která byla potřeba.
Ale co dál? Kam se vydám? Jakým směrem? Objevování míst, mě baví. Ale musí u toho být má žena. A tak budeme muset najít společný plán. Už to není má cesta, ale naše.
Obrázek vygenerovaný ChatGPT na základě textu.