blog 94 - dno

Dnes je ten den, kdy si plně uvědomuji, proč jsem začal psát tenhle blog. Ne proto, že je vše zalité sluncem, ale protože mé rozhodnutí mě vláčí životem. Je to zkušenost k nezaplacení. A já si ji vybral. 

Opět se vše otáčí. Šéf nereaguje a plán, který jsem měl ještě před 2 dny padá. Vymýšlím jinou variantu, která mi připadá v pořádku. Je to sice trochu šílené, ale je to asi nejlepší řešení. Jak jsem psal před několika dny, nestíhám se vrátit domů na volno. Projekt mě měl zavát do Dubaje, ale ani to se nestihne. Situace v Nairobi je taková, že projekt dokončíme nejdříve příští čtvrtek. 

To mi dává týden volna. Tedy spíše flákání se na hotelu. Cesta domů ekonomicky nedává smysl, ale ta Dubaj, ta je stále ve hře. A tak ženě tuto situaci vysvětluji. Potkáme se v Dubaji, ale já tam být nemusím. Příchozí reakci jsem vážně nečekal - tak to zrušíme. Když tam nemusíš být, tak já se tam nepotáhnu. 

Asi takto by se zjednodušeně dala shrnout naše asi hodinová debata. Hlavou se mi honí více myšlenek, než je obvyklé. A celé to končí jako mé selhání na všech frontách. Nedotažený projekt, který sice blokují třetí strany, na které nemám žádný vliv, nevykomunikování této situace až po výběr této práce. 

Slzy mi stékají po tváři a já přemýšlím, co budu dělat. Mám to akceptovat a zůstat v Nairobi? Udělat si výlet sám do Dubaje? Nebo do Cape Town? Tam se už delší dobu chystám nebo mám letět domů? Má vůbec smysl pokračovat v tomhle projektu? Otázek je více než dost. Vždycky to bylo mé rozhodnutí, já se na tuto cestu vydal. Ano, konzultoval jsem to se ženou, ale je to mé svobodné rozhodnutí a jsem v bodě, kdy si nejsem jeho správností jistý.

Pomalu mi dochází, že byť introvert a člověk, který má rád samotu, budu potřebovat pomoc. Popovídat si o tomhle všem, získat další pohled na věc. I to je součást mé cesty. 

Obrázek vygenerovaný ChatGPT na základě textu.