blog 77 - miluji to

Je úterý odpoledne, jsem natažený v posteli, po sprše. Rekapituluji si celý ten týden, co jsem na cestě. Byl hodně hektický, chvílemi to vypadalo, že ze všeho sejde. Ale nakonec to dopadlo celkem dobře. 

Včera večer jsme si s klientem odsouhlasili postup. Musíme tento obchod odložit, protože bych se nestihl vrátit před dovolenou. Sice klasicky nemohu spát, ale není to kvůli práci. Prostě se mi nechtělo. 

Dnes ráno jdu na snídani v absolutním klidu. Dnes nebo zítra prostě letím domů. Dopoledne se věnuji partnerovi a vysvětluji, co se vše děje, proč to nemůžeme uskutečnit teď a jaký je návrh. Sice se brání, ale nakonec uznává, že čas doopravdy hraje proti nám. 

Dohodli jsme se, že se do Nairobi vrátím 23.9. a do té doby to posíláme k ledu. Všechno je dohodnuté a tak teď není potřeba nic řešit. A tak rychle sehnat letenky a hurá domů. 

Takto bych shrnul poslední vývoj. Fakticky. Ale jak to mám pocitově? Během cesty z oběda pozoruji ulici. Nairobi je krásné město, zelené, plné skvělých lidí. Ale dnes vnímám tu ulici v mnohem jasnějších barvách. Vnitřně cítím, že je prostě krásný den. 

Letenky kupuji dle svého uvážení s přihlédnutím na cenu. Poletím přes Frankfurt. Cena je o 10 EUR dražší než nejlevnější, co se dá sehnat. Za to je o 8 hodin rychlejší. Je to jasná volba a těch 10 EUR si obhájím. A i kdyby ne, tak mi to za to stojí. 

Vím, co mě čeká v příštích 2 týdnech. Dovolená v USA. Po návratu se doma prakticky ani neotočím a pokračuji zpět do Keni. A najednou se ten plán začíná zahušťovat. Jedno dopoledne budu obědvat v San Francisku a druhý večer večeřet v Nairobi. 

A tím se uzavírá ten kruh pocitů. Dát toto vše dohromady tak, aby to vycházelo na všech frontách, nebylo lehké. Odloučení a být na cestách? To už vůbec ne. Ale když si to vše uvědomím, tak to vlastně miluji.

Obrázek vygenerovaný ChatGPT na základě textu.