blog 76 - jen jedna myšlenka

Doma vždycky usínám v úplném tichu, zatímco na cestách usínám u filmu. Nikterak tomu nebylo ani včera a před spaním jsem měl puštěný film. V momentě kdy jsem zavřel oči, mě ale zvuk z filmu začal vadit. A tak jsem ho vypnul. 

Toto se mi moc často neděje a když nemůžu doma usnout, tak se jdu občas natáhnout na gauč a pustím si k tomu televizi. Většinou usnu do 10 minut. Včerejší den byl však celý úplně jinak, než normálně. Celý den jsem nechtěl být vidět a zřejmě jsem potřeboval večer přemýšlet v tichu. 

Trochu jsem vzpomínal na hory, lyže a představoval si, jak díky této práci a dlouhému volnu, pojedu k rodičům, budu lyžovat nebo se půjdu projít po hřebenech. Myšlenky se následně stočily k čistým vzpomínkám. Více než obvykle se točily o mých prožitcích a jak jsem přitom cítil než jen jako obrazy, které jsem prožil. 

Vzpomněl jsem si na brigádu před nástupem na univerzitu. Prodával jsem vstupenky a hlídal bezpečnost na trampolínách. Zřejmě to byla pračka peněz pro majitelku, ale já mohl skákat zadarmo a byl jsem celý den venku. 

Občas jsem si vzal sebou foťák a fotil známé, když si přišli zaskákat. Jednoho dne přišla paní, jestli může koupit dětem skákání na hodinu, že si musí nakoupit. Toto se dělo celkem běžně, protože trampolíny byly v nákupní zóně. A byť jsme nebyli dětský koutek, mě to bylo celkem jedno. Tato paní si všimla, že mám sebou foťák a poprosila mě, jestli ji mohu děti nafotit při skocích a vypálit jí to na CD. 

Samozřejmě, že mohu, ale nemám CD. Prý se zastaví druhý den. Ok, 200 Kč domů za nic. Paní doopravdy přijela a dala mi vizitku. Jednalo se o zakladatelku, už jsi nevzpomenu na společnost, přeci jen to je 15 let zpět, ale bylo to něco jako klub podnikatelů. Že se prý schází jednou za měsíc na snídani a propagují své společnosti. Jestli chci, ať přijdu, že mi nabízí 2 snídaně zadarmo. 

Zde ten příběh urychlím. Ano, šel jsem na snídaně, prezentoval se jako fotograf amatér a byl jsem na nějakém kurzu sebeobrany, na který jsme byli pozvaní díky této snídani. Nicméně další kšeft jsem si nezajistil, ale bylo to poprvé, co jsem se někam shodou okolností dostal. 

Právě tato vzpomínka mě přivedla na myšlenku, která mě dneska nabíjí energií. Celý můj vlastní obchodní model v Keni je jako služba. Propojím lidi a dostanu provizi. Čím více času zde v Keni trávím, tak si všímám toho, co tu chybí. Staví se tu krásné nové byty, celé čtvrti a z Nairobi se stává pulzující metropole. Je to díky investorům, kteří do tohoto města lijí neskutečné množství peněz. 

Ale co služby? Nemyslím kadeřnictví, masáže, právní služby apod. Ale právě toto propojování místních podnikatelů? Lidí, kteří mají co nabídnout, ale jsou upozaděni na úkor velkých nadnárodních hráčů? Co tu vytvořit něco jako sdružení místních podnikatelů? Bude to fungovat? Bude o to zájem? Bude to mít i ekonomický efekt? To jsou otázky, které si kladu od probuzení. 

Takže přemýšlím nad projektem s pořadovým číslem 679. Investuji trochu energie, času a uvidím. Třeba to je slepá ulička, ale i tu je potřeba prozkoumat. Co kdyby na jejím konci v rohu ležela bedna s pokladem. 

Obrázek vygenerovaný na základě textu pomocí ChatGPT.