blog 74 - zpět na začátek

Yes! Další posun k cíli. Vypadá to, že dohoda mezi klientem a obchodním partnerem spěje k pozitivnímu výsledku. Poprvé po půl roce hmatatelný úspěch. Sice není ještě hotovo, ale vidím světlo na konci tunelu. Dnešní den začal skvěle. 

A tak v mezičase přemýšlím o celém tomhle projektu. Jak to začalo? Proč to vůbec dělám? Co mi to přineslo? Plus dalších tisíc otázek. Dospěl jsem vlastně k očekávanému závěru, který koresponduje s tím, proč píši. Že jsem prostě mohl. 

Jak to tedy začalo? Byla to nabídka zaměstnání na LinkedInu: sháníme někoho ochotného cestovat. Víc v terénu, než doma. Pro mě neodolatelná nabídka. Detaily jsem neřešil, ostatně to nedělám nikdy. Jestli to bude nebo nebude fungovat, ukáže až čas. 

A tak jsem se ocitl mezi dvěma světy, mezi dvěma klienty a s novou vizí. Prostě jde všechno. Tímto krokem jsem zahodil veškeré negativní myšlenky. Už jsem se neptal, jak to má fungovat, nezajímalo mě, že něco neumím. Jen jsem věděl, že to půjde. 

Zjistil jsem si jen střípky toho, co vše je potřeba, co všechno budu muset udělat a už se začal rodit další plán. V mezidobí jich bylo stovky, ale jeden konkrétní mi v hlavě utkvěl. Jsem vlastně rád, že GPT nemá neomezenou paměť, protože vracet se ke každému nápadu, by mě doslova zadusilo. 

Tento konkrétní plán, tedy spíše myšlenka, už nebyla jen o tom, že bych jednou mohl. Ale prostě to udělám. Nevím jak, nevím s kým, neznám prostředí, ale udělám. 

Jednoho krásného dne v Nairobi jsem se vydal na Safari walk. Po vstupu za mnou přišla dobrovolnice, jestli nechci doprovázet. Normálně bych ji slušně s úsměvem poděkoval, že nemám zájem, ale dnes ne. A tak šla se mnou. Popisovala mi historii místa, zvířata, udělala pár fotek. 

Nakonec jsme si vyměnili číslo a občas si napsali na WhatsAppu. Co nového v Keni, co nového v EU. A pak se mě zeptala na velmi důležitou věc. Jestli bych nevěděl o práci, respektive, jestli by nemohla pracovat pro mého klienta. Bohužel to nejde, ale ihned mě napadlo, super, ale pro mě můžeš. 

A tak můj plán posunul a vytvořil se tým. V tu samou chvíli mi účetní radí, ať založím s.r.o. Přesně v dobu, kdy potřebuji vypadat jako firma. Skvěle to zapadlo. A poslední střípek je současná cesta. Potřeboval jsem vysvětlit mému novému týmu, co budeme dělat. A klient mě poslal do Nairobi. 

Ano, může to znít jako štěstí nebo že se mi daří samo od sebe. Já si to však nemyslím. Sice se neskrývá za celou cestou nějaká extrémní dřina, tedy alespoň ne z mého pohledu, ale v danou chvíli, když se objevila příležitost, přijal jsem ji. Když jsem pracoval na HPP, pracoval jsem na něčem pro někoho. Dnes sice také, ale je to podle mého. Vidím za svou prací smysl. Ten jsem dřív necítil. 

Dále jsem si uvědomil, že nemůžu mluvit a jednat v zájmu pracovního a osobního života, ale života jako celku. Teď je potřeba vyřešit věci v Ugandě, tak odlétám. Toto spojení mi umožňuje jednat ze širší perspektivy. Nestresovat z toho, že mám v batohu už jen jedny čisté ponožky, prostě si je nechám vyprat na hotelu nebo koupím nové. 

Vysvětlili jsme si se ženou, že můžu být měsíc pryč, že nás to neohrozí. Vidíme za tím vlastní bydlení, finančně stabilní život. 

V neposlední řadě to není jen krásný. Noční přelety, pokaždé jiná postel, jídlo z hotelových restaurací, chaotický režim, řešení problémů v noci, protože klient funguje až večer. Nahodilé situace, že místo návratu domů letím jinam. To k tomu prostě patří. A abych se z toho nezbláznil, našel jsem si v tom hru. Hru na statusy, míle a porovnávání všeho možného. Od Uberu, přes hotely až po business class v letadlech. Ani jedno z toho není prioritou nebo že bych potom prahnul, ale je to součást přežití. 

Když jsem začal psát, chtěl jsem se věnovat více filozofickým tématům a věcem, jak bychom mohli společně vytvořit lepší svět. Tahle cesta mi ukazuje, že lepší svět netvoří celek, ale jednotlivec. Pokud já žiji v lepším světě podle mých soukromých měřítek a kdokoli jiný zase podle svých, vzniká kolem nás pestrý a zajímavý svět. Je to jako s tou pomyslnou sociální bublinou. Pokud se bavím s lidmi, kteří jsou negativní i já se stanu negativním. 

Proto jsem se zastavil a začal to dělat podle sebe. Tedy nenechat se ovlivnit okolím, ale jít po své vlastní cestě. A mě to funguje. 10 let jsem se trápil jako HPP a po tomto přijetí buduji v Keni vlastní firmu. Od odchodu z HPP k začátku nové firmy uběhlo jen půl roku. 

Tento blog je má cesta, můj způsob žití života, mé myšlenky a mé kroky. Nikdy nikomu neříkám, dělej tohle nebo tamto a budeš se cítit lépe. Stejně to je s blogem. To, že tohle je pro mě ideální cesta neznamená, že je univerzální. Že mně něco funguje, tak to bude fungovat všem. Psaní mě baví a třeba někdo má podobný pocit nespokojenosti. A jen neví, jestli to bude pro něj. Může, ale nemusí. Negativních věcí nespočet, ale pozitivní převládají. Proto o tom píši. O tom, že jde všechno, jen to musím přijmout. 

PS: úvod jsem psal asi před hodinou a půl a současný vývoj je takový, že tenhle obchod zřejmě nedopadne. I o tom, je tato cesta. 

Obrázek vygenerovaný pomocí ChatGPT na základě textu.