blog 73 - tak to mám já

Mám hlad. Už abych věděl, v kolik hodin budu mít dnes meeting. Jeden online jsem již vyřešil, tak ještě jeden osobně. Kromě hladu chci spát. Je sice poledne a vstával jsem v 8 ráno, ale předešlý den. Ty dvě hodiny spánku v letadle nepočítám. 

Nacházím se ve stavu, kdy se dokáži soustředit jen na jednu věc. Buď na hlad nebo na únavu nebo na film. A vypnout ještě nemůžu. Ale teď už vím, že budu bez večeře. Tu s klidným svědomím prospím. Jedná se sice o výjimečný stav, ale patří k mé práci. Je to jako se vším. Jedna strana se blyští a druhá je od bahna. Ale tohle bahno, je trochu jiné, než to, které jsem zažil kdykoli předtím. 

Včera mi přišla zpráva o nutném přesunu do Keni a tedy o prodloužení této cesty o týden. Za běžných okolností by mi to ani nepřišlo nijak divné, ale jak jsem zmínil v předešlém blogu, mám zabalený jen batoh a musel jsem tedy dokoupit několik nezbytností. Tento nákup byla čirá lekce z marnotratnosti. Raději nebudu ani zmiňovat částku za teplákové kraťasy a 2 trika. 

Před odletem jsem nad tím nákupem přemýšlel. Měl jsem rozporuplné pocity. Cítil jsem se pohodlně, myslím, že mi to i slušelo nebo prostě jsem se cítil hezky, ale mrzely mě ty peníze. A pocitu rozmazlence nepomohl ani upgrade. Během srkání coly mi to ale došlo. Tohle je to bahno, které je z druhé strany nablýskané mince. 

Nejde však o oblečení nebo upgrady, co se mi na tom bahně líbí. Jde o to, že můžu. Že jsem přijal tuto výzvu a šel do absolutního neznáma. OSVČ jsem nikdy nebyl a před půl rokem jsem ani nevěděl, kde Keňa pořádně leží. 

Jak mi to postupně docházelo, začal jsem balancovat mezi tím, co mi současný stav přinesl a co mi bere. Jsou to výzvy, svoboda a možnost si věci organizovat. To mi to přináší. Bere mi to však čas s manželkou, noční přesuny mezi kontinenty a jakousi jistotu. Přeci jen zítra nemusí kontrakt dopadnout a já přijdu o klienta. 

Já v tom však vidím hlubší smysl a něco, co mě naplňuje. Dnes jsem rád, že jsem někdy, a doopravdy nevím kdy, přijal pozitivní postoj. Tedy, přijetí všeho, co mi vejde do života tak, jak to je. Výzvy a překážky nevnímám jako problém, ale jako prostor k růstu nebo osvojení nové dovednosti. 

Za sebe mohu říci, že to teď je skvělé. Jestli to tak bude za rok, dva nebo deset, to vážně nevím. Teď to však tak cítím a je to i v souladu s podporou mé ženy. Musel jsem si uvědomit, že jakákoli nová možnost musí projít filtrem. Filtrem mého srdce, které se dělí mezi mou manželku a to, jestli cítím hlubší smysl. A jestli to je klišé? Možná, ale je to natolik abstraktní, že toto vysvětlení mi přijde nejlepší. 

Obrázek vygenerovaný pomocí ChatGPT na základě textu.