blog 69 - poslední týden

Jsem týden doma. Doslova jsem utekl z Ugandy, kde se nic nedělo a hrozilo, že budu ležet na hotelu. To není zrovna forma práce, která by mě jakkoli naplňovala. Raději si ze svého zaplatím letenky domů, než aby mi naskakovaly diety na hotelu. 

Minulé úterý po přistání vypínám letový režim u svého telefonu. Naskakují mi notifikace a jedna z prvních je dotaz, zda jsem stále v Ugandě, že je vše hotovo. To mě rozpálí do běla, protože ani ne 12 hodin zpět se domlouvám s obchodním partnerem, že dříve než ve středu/čtvrtek nebude nic nachystané. 

Rozhoduji se mu nepsat a nejdřív zavolat na vedení. Potřebuji čas na zpracování těchto zpráv. Po vyzvednutí kufru objednávám Uber a píši přímo chlebodárci, že pokud to takhle půjde dál, tak to se můžu rovnou do Ugandy přestěhovat a že nemám zájem. 

Ten mě naštěstí uklidní, že to takto nebude. Že je na tohoto obchodního partnera sám naštvaný a že to takto nejde. Uleví se mi, že alespoň nejsem jediný, kdo to tak vidí. Nicméně emoce se mnou cloumají ještě alespoň další dva dny. 

Je až s podivem, jak jsem dokázal práci odfiltrovat. Moje manželka se bála, že jsem doma na týden a stejně budu neustále mluvit nebo myslet na práci. Já se však dokázal maximálně vypnout. První myšlenky na práci přichází až po 4 dnech. Má to celkem logický důvod. Za měsíc mám plánovaný výlet s kamarádem do USA. A tak při současné situaci bych potřeboval odletět a dotáhnout veškeré věci co nejdříve. Přeci jen jsem teď byl na cestách 3 a půl týdne. 

Musím říct, že jsem si ten týden užil na maximum. Nachodil jsem skoro 100 km a manželka mi ukázala sdílená kola. Do centra už nejezdím jinak. Je to příjemná 7km cesta a pokud mě nic nezdrží, tak to stíhám v limitu, kdy to mám zdarma. 

Další pecka z práce přichází ze začátku týdne, kdy se od obchodního partnera dozvídám, že stále nemá připravené všechny dokumenty, byť minulý týden tvrdil opak. Zároveň by byl rád, abych se přemístil do Jižního Súdánu a pomohl s papírováním a dohlédl na proces přímo tam. Volal mi to ve 22:00, to jsme se s manželkou vraceli z večeře. Do 4:00 jsem nad tím přemýšlel a mám pocit, že zkouší, co všechno vydržím. Teď si připadám jako kurýr. 

Moje pracovní čest nebo jak to nazvat, mi nedovoluje ho poslat do patřičných míst a tak mu odpovídám ráno velice diplomaticky. No uvidíme co se stane. 

Co se ještě povedlo, je posun s klientem v Číně. Poslal jsem mu návrh spolupráce a mám na něj pozitivní reakci. V Keni jsem našel člověka, který mi pomůže se všemi lokálními trably, které mohou nastat. Právě přichází čas posunout vlastní business dále. 

Původně se mělo jednat jen o jednoho klienta, který bude dodávat do Keni své zboží a my mu pomůžeme se všemi náležitostmi a hlavně mu dojednáme podmínky. Dnes jsou v jednání 4 klienti se stejným zaměřením. Pokud tohle vše klapne, vytvořím distribuční síť pro Keňu a následně pro další země v okolí. 

Mám z toho velkou radost. Z věty, která byla pronesena před téměř půl rokem v Číně při návratu z baru: třeba něco společně vymyslíme, se stává skutečnost. Stačilo jen poslat návrh. 

Obrázek vygenerovaný ChatGPT na základě textu.