blog 61 - čekáním ke štěstí

Tady v Ománu není moc co dělat. Navíc se schůzky neustále odkládají, venku je 40 °C, takže není do čeho pořádně píchnout. Alespoň na krátkou procházku vyrážím vždy po západu slunce. Je sice stále přes 35 °C, ale jen ležet celý den nezvládám – a ani nechci.

Ale co s celým dnem? Ano, mám Disney+, mám Netflix – ale jen čučet na filmy? To je plýtvání časem. A tak si pouštím podzimní hudbu nebo rovnou koledy. Je to krásný paradox – venku se vaří rtuť v teploměru a mně tu hraje Tichá noc.

Tato hudba a myšlenky na Vánoce ve mně vyvolávají nespočet pocitů. Jak se válím na gauči u pohádek, jak popíjím kakao, jak se procházím podvečerní zasněženou Prahou. A v tom mi to dochází: pro tohle žiji. Pro tyto pocity, které mám u běžných činností. Jít se ženou do zapadlé kavárny, když prší, dát si čaj a koláč. Koukat z okna na mokré chodníky a být v teple. Povídat si o všedních věcech, které ani nemusí dávat smysl. Prostě jen být.

To jsem sice celou dobu věděl, ale ne vždy si to uvědomoval. Běžel jsem za povrchními věcmi – jako jsou peníze, oblečení, statusy – a zapomínal na to, co je pro mě nejdůležitější. Tohle ale neznamená, že přestanu dělat to, co dělám. Že najednou nebudu chtít více peněz nebo vyšší status u Qatar Airways. Jen budu víc myslet na ty malé věci, které mi dělají tu největší radost.

Nejdřív jsem byl naštvaný, že tady v Ománu nemám do čeho píchnout. Nakonec se z toho vyklubal čas, který jsem strávil sám se sebou a srovnal si dalších pár věcí v hlavě. Vždycky, když si myslím, že je něco jasné a už mě nic nepřekvapí, objeví se další malý střípek do životní mozaiky. A já se už těším na další, který snad brzy najdu.

Obrázek vygenerovaný na základě textu pomocí ChatGPT.