blog 60 - když určuji pravidla

26/07/2025

Celý týden mi bylo blbě a má mentální kapacita se zaměřila pouze na dvě věci: schůzka a přežít. Za celý minulý týden mě ani jednou nenapadlo psát a ani mě nenapadla nějaká věc, nad kterou bych chtěl přemýšlet. Jen přežít do dalšího dne. 

Jak mi je lépe a lépe, tak se mi vrací chuť věci analyzovat, přemýšlet nad nimi a klást sám sobě nepříjemné otázky. Všechno to začalo včera na letišti v Nairobi. Seděl jsem v poklidu v salónku a hledal letenky na podzimní výlety. V tom jsem zdvihl oči k televizi, kde hrálo YouTube. Byla tam nějaká smyčka letní hudby a k tomu AI obrázek z kavárny. 

To ve mně vyvolalo nespočet pocitů a myšlenek. Jak se těším na podzim a sychravé procházky Prahou, Dublinem nebo nějakým podobným městem. Jak se těším na zimu a na lyžovačku. Na procházky po horách, kdy sice fouká studený vítr, ale sluníčko krásně hřeje. 

A v tomhle duchu pokračuji dnes. Hraje mi z YT ambientní hudba a video je deštivý podzim v kavárně. Cítím se prostě skvěle. Tato idylka má však jeden háček. Z okna totiž hledím do rozpálené Ománské pouště. Manželku mám doma a já se tam objevím nejdřív za 2 týdny. 

Se ženou máme poměrně sáhodlouhou debatu ohledně budoucnosti a mě napadá, že je prostě skvělá. Ne, že bych to nevěděl už předtím, ale občas se to utvrdí v nějakým momentu. Psal jsem ji, že bychom mohli do Dublinu. Její racionální odpověď byla, že s mou prací se to blbě plánuje. Ale nenapsala to naštvaně, dodala, budeme jezdit last minute. Máš volno? Letíme. Nemáš? Nevadí, jindy mít budeš. Je dokonalá. 

Mě však naskočila ještě jedna myšlenka. Nejsem zcela šťastný. Nebo ne ve všech aspektech. Jistě, je zřejmě zcela nemožný být 100% šťastný, ale celou dobu, co jsem odešel z práce, je to trochu jiný pocit. A dnes jsem přišel na to proč. Protože poprvé v mém životě mi ho nikdo neřídí. Řídím si ho sám. 

I když si klient celou dobu myslí, že pracuji jen pro něj, mám více projektů a klientů. Mám své cíle a tvořím si svůj svět. A to mi teď přijde, jako nejtěžší práce. Vytvořit si ho podle svých představ. Bez předem jasných pravidel, cílů, jistot a hrozeb. 

Je možné, že se opakuji a je možné, že se budu opakovat. Ale vydat se vlastní cestou bolí. Je to růst a co roste, to bolí. Alespoň to mi říkali, když jsem cvičil. Ale to, co postavím teď, budu moci zužitkovat později. A za to ta bolest stojí. 

Obrázek vygenerovaný na základě textu pomocí ChatGPT.