blog 54 - bez mapy

Přišel čas sednout na letadlo a letět domů. Tedy jen na 17h. Zítra si skočím na odběry krve k doktorce, pro nějaké dokumenty k práci a pak zpět na letiště a k moři. Co mě na tom nejvíce láká je to, že se jedná o novou zkušenost. První věcí je to, že si letím domů něco zařídit a druhá, letím za míle. Tak dlouho jsem je sbíral a pak mi expirovaly, že jsem si dal tu práci a zjistit, jak to doopravdy funguje. 

Minulý týden jsem byl v Německu a chlebodárce chce ukončit naši spolupráci. Já se mu vlastně ani nedivím, téměř nic pro něj nedělám a on mě platí. Z druhé strany ani já nejsem spokojený, protože nic nedělám a to mě ubíjí. Jsem akorát jen napnutý, jestli se někdo neozve a já nebudu muset něco udělat. Vlastně toto řešení je pro obě strany asi výhodné. Jemu odpadne platba a mně stres. 

Na druhou stranu se nechci vzdávat bez boje, neboť částka, kterou mi posílá, je více než zajímavá. A tak jsem udělal přesně to, co očekával a začal si práci hledat. Obeslal jsem všechny okolo a co je výsledkem? No tady mi můžeš pomoc tím, že napíšeš sem. To je vše. No u mě vlastně nic. A další a další vyřešené projekty, nebo jak to mám nazvat. 

Takže nikdo po mně nic nechce a ani s ničím nechce pomoct. Tak kde je ta chyba? Jak mám ukázat všem, že nejsem zbytečnou zátěží, když si nemohu nic vzít? Nebo se nemám ptát a prostě to udělat? Kdo to ale rozhodne? Že tu nebo jinou věc mám prostě dělat já. 

Teď komunikuji s kolegou v Portugalsku, pracuje ve vývoji a komunikuje s Čínou, a ani on nic nemá a to jeho to do list je téměř nekonečný. Ale není nic, co bych pro něj mohl udělat. 

Napadá mě jediná věc a to, že tuhle konverzaci zkopíruji a omlátím ji chlebodárci o čumák. Jedna věc je být pasivní, ale tohle k tomu předcházelo. A já teď balancuji ve svých emocích a snažím se ovládnout, abych nevzal telefon a neposlal ho někam. 

Připadám si jako v pustině bez mapy. 

Obrázek vygenerovaný pomocí ChatGPT na základě textu.