blog 53 - v oblacích

Je to tu, odlétáme na dovolenou. Právě trávíme čas na letišti ve Vídni, kde máme asi 5h na přestup. To je víc času, než jsme strávili celým plánováním. To se smrsklo na pouhé: mám prázdniny a ty děláš remote. Takže si dáme měsíc někde mimo domov. Kde? Albánie je levná, ale ne v Drači, to je letovisko. Ok, takže Vlore. To vypadá fajn. AirBNB - 1000EUR na 4 týdny. Ok. Letenky? Lufthansa group za 6000CZK za jednoho vč. zavazadel. Ok, tak to bookni. 

Během letu do Vídně jsem, jako obvykle, koukal z okénka. Let sice trvá 35min, ale ten pohled z okýnka mě doslova dobil. Po delší době letím menším letadlem, vyspalý a přes den. Ten pocit naplnění a štěstí je ale neskutečně silný. Veškeré myšlenky se zdají být daleko jasnější a procítěnější. Možná to zní ezo-tero, ale takhle to prostě mám. Je to nepopsatelný pocit. 

Myslím, že vychází z toho, že jsem odpoutaný od všeho běžného, všedního a hlavně nejsem v kontaktu s okolím. Nijak. Mohu se jen dívat ven z okénka a vím, že mi nikdo nezavolá, nenapíše a nic nebude chtít. Je to můj nejvíce osvobozující pocit. Cokoli co vymyslím, může zůstat tady. Nepostnu nic na IG, FB nebo kamkoli jinam, nesdílím to v reálném čase s nikým. Nalepený na okýnko jsem jen já sám se sebou. 

Během každého letu se dívám na Zemi, na místo všeho chaotického ruchu, ve kterém musím žít a tady, v oblacích, to má jasný řád a směr. Proč letadlo letí, jsou to zákony fyziky, nejsem ve spojení, jen sám se sebou. Tím pro mě vzniká doslovný nadhled. A vrací mě zpátky do hloubi mých hodnot a věcí, které chci tvořit a které mi dávají smysl. Fyzický hluk motorů jakoby tichl s každou další minutou vnitřního klidu. 

Vždy chci stoupat a jít dál, ale tady se zastavím, zhodnotím dosavadní průběh a zamyslím se nad dalším postupem. Tohle mi doma docela dobře nejde. Všudy přítomné ruchy a přitahovače pozornosti s levným dopaminem jsou prostě úplně všude. Ale v oblacích ne. Asi proto to mám tak rád, dokáži prostě vypnout. 

Obrázek vygenerovaný na základě textu pomocí ChatGPT.