blog 50 - nechci znát názor, ale...

Včerejší večer byl skvělý. Přes den bylo venku nesnesitelné vedro, tedy alespoň pro mě. Večer se však dá celkem dýchat a tak jsem navrhl ženě, jestli nepůjdeme na drink. 

Již téměř rok nepiji alkohol, ale to přeci neznamená, že mám sedět doma, nemůžu do společnosti nebo, že se budu nudit a nebudu mít co pít. Tohle jsem poslouchal ze začátku a vlastně dost lidí jsem delší dobu neviděl. Dát si malinovku je přeci problém. Téměř zločin. A stále jsou podniky, které si mě prostě nevšímají, když dopiji. Nemám přeci pivo, tak si více jak dva drinky nemůžu dát. 

Naštěstí jsou místa, kde když si objednám virgin mojito, tak mě normálně obsluhují. Stejně tomu bylo včera. Sice výběr nealko drinků je stále tristní, ale nedívají se na mě jako na vyvrhela. V tomhle jsou v Německu o kousek dál a když jsem se v Drážďanech zeptal v baru, zda mají nějaké mockteily, tak se jen pousmáli a řekli, že vše mají v nealko variantě. 

A to mě přivádí na myšlenku, že nechci znát ničí názor. Tedy alespoň ne ve formě komentáře, co budu dělat a že to je blbost. Vysiluje mě vysvětlovat lidem, že co dělám je jen mé rozhodnutí a vím, co dělám. Není to jen o rozhodnutí nepít alkohol, ale obecně. 

Postupně opouštím i svou guilty pleasure, čtení komentářů na diskuzích. To, že máme možnost se k čemukoli vyjádřit ještě neznamená, že musíme na všechno reagovat. 

Pokud položím otázku na jakékoli téma očekávám, že se mi dostane nápad, konstrukt, jiná myšlenka a ne kritika, že to je blbost, co budu dělat nebo, že to není normální. 

I já se snažím místo názoru předávat zpět otevřenou myšlenku, která by měla vést k diskuzi. Konstruktivní diskuzi. Rozdíl mezi kritickým názorem a konstruktivní kritikou je značný, ale málokdo si toto uvědomuje. Alespoň v mé bublině. 

A možná to je úděl toho, že jsem se vydal po vlastní cestě. Ale je to má cesta a já vím, co dělám. 

Obrázek vygenerovaný pomocí ChatGPT na základě textu.