blog 48 - co se to děje?

Nic se mi nechce. Ale vůbec nic. Skoro mi dělá problém dýchat. Žena to na mně vidí a tak mě posílá na hory. K rodičům a pak na výšlap. Po 30 km jízdy to otáčím. Jedu domů, na gauč.

Z gauče se pomalu stává mé nové útočiště. Máme ho téměř rok a ač je světlý, stále bez fleků. Ale o to nejde – spíš o to, že se do něj propadám. Po návratu ulehám, pouštím youtube a nic nedělám. Cítím nějakou sklíčenost, ale nemůžu ji identifikovat. Vše přeci funguje, tak jak má. 

Možná až moc. Efektivita, kterou jsem našel a flexibilita, se kterou mě chlebodárci obdarovali, se na začátku zdála jako skvělá věc. Co když to tak ale není? Řád, který mi dřív dával zaměstnavatel, si musím vytvořit sám. A čím víc jsem doma, tím víc cítím, že nejsem aktivní. V poslední době jsem byl nejvíce aktivní, když jsem byl v Ugandě a snažil se kopat do našich partnerů. Tlak, který jsem tvořil na ně, mi pomáhal tvořit tlak sám na sebe. 

Myslím, že právě objevuji temnou stránku volné nohy. Chybějící řád a maximální volnost je paradoxně negativum, které právě v tuto chvíli pociťuji. Co na tom, že jsme dnes s kámošem koupili letenky do USA. Co na tom, že nepotřebuji dovolenou, ale vezmu si noťas sebou. 

Musím začít pracovat. Ale ne pro chlebodárce, ale na sobě. Sice jsem prahl po větší svobodě, ale idealizoval jsem si ji až moc. Byť jsem už o tom psal, svoboda neznamená nic nedělání a že potřebuje řád, dnes, s odstupem času to vnímám jako nutnost. Nutnost proto, abych byl šťastný a abych nezakrněl. 

Ano, i toho se bojím. Má současná mentální kapacita je téměř nulové úrovni. Jakákoli kreativita je ta tam. A to mě děsí víc než představa návratu do zaměstnání. Protože sám před sebou utéct nemůžu.

Obrázek vygenerovaný pomocí ChatGPT na základě textu.