blog 36 - za hranicemi

Dnes jsem spal na dvou sražených křeslech. Dohromady jsem naspal asi dvě hodiny a ráno mě probudilo prudké rozsvícení světel velmi ráznou dámou. Promnul jsem si oči a ano – jsem stále v Nairobi a nezaspal jsem. Děkujeme té dámě.

Vyskočil jsem z provizorní gaučo-postele a až atypicky rychle se rozběhl pro něco k snědku. Hned na první dobrou mě praštila do očí rozmanitost nabídky tohoto salónku. Oproti těm pražským je to nebe a dudy. Na baru je celkem příjemná paní – všechna čest, je 5:30 a dělá mi velmi slušné kafe.

Jdu udělat detailní průzkum jídel. Je tu celkem pět kuchařů, tři dělají čerstvé omelety – samozřejmě na přání. Další dva připravují pokrmy k doplnění teplého a studeného bufetu.

Sám sobě právě zním, jako bych byl poprvé někde, kde se připravují snídaně. Opak je pravdou. Ale mé překvapení pramení z místa. Je pravda, že jsem si nezjišťoval – a ani teď, kdy toto píšu – jaká je ekonomická, sociální a politická situace v Keni, ale mé představy byly daleko horší. I hodnocení tohoto salónku (3,3 na Googlu) mi moc nepřidalo. O to většího překvapení se mi dostalo, když tu všichni do jednoho mluví plynně anglicky, snaží se a dávají do práce všechno. Samozřejmě tu narážím i na slečnu, které se evidentně nechce a je ještě hlavou v posteli – rozumím jí.

To mě přivádí na otázku, jak vnímáme to, co je za hranicemi. Ne nutně na druhé straně světa a ani ne přes ulici. Pro mě je to další potvrzení unikátnosti jednotlivce, společnosti a kultur. Toto probuzení ve mně vyvolalo další snahu být co nejméně ovlivněným člověkem. Už v dobách mých prvních kariérních krůčků – tedy když jsem několik měsíců (slovy dva) pracoval jako telefonní operátor u T-Mobilu – nám trenéři při výcviku říkali: "Nevytvářejte si domněnky a na všechno se doptejte."

Ono dnešní ranní probuzení ve mně opět vyvolalo ten pocit zvídavosti a jakési kreativity. Vzít bílý papír, sebrat se, jít mezi lidi a kreslit svět jejich slovy. Toto ráno je jen dalším palivem pokračovat v poznání a být neustále otevřený světu.

A tak tu sedím, popíjím kávu, sleduji ruch na ploše i v místnosti a natěšeně čekám, co přijde. Svět je přece pulzující místo – a doma na gauči ho nepoznám. Nové setkání? Myšlenka? Poznání? Nevím. Co ale vím jistě je, že se na to všechno neskutečně těším.

Jak to máte vy? Stane se vám někdy, že vás překvapí, jak je něco úplně jiné, než jste čekali? A že vás to nezneklidní, ale naopak probudí? Napište mi. Třeba jen tak. Jsem zvědavý.

Obrázek vygenerovaný na základě textu pomocí ChatGPT.