blog 35 - nejsem awesome

Ne pro výkon. Pro sebe.

Nejsem awesome.
Ani se tak necítím. A vlastně ani nechci.

Nechci být výjimečný.
Nechci být inspirativní.
Nechci být vzor.

Chci být přítomný.

Chci mít v sobě ten tichý pocit, že když se zastavím a podívám se zpátky, uvidím konkrétní dny. Ne mlhu. Ne rychle promíchaný tok měsíců. Ale dny, které mají tvar. Chuť. Zvuk.

Sedím doma na gauči, připravuju věci do práce a čekám, až se chlebodárce ozve s detaily k cestě.
Zatím nic.
Čas běží líně, ale v hlavě se mi přesto začíná hýbat myšlenka.

Otevřu video – sestřih zimy. Sníh. Skoky. Lyže.
A z ničeho nic to se mnou pohne.

Zima mi vždycky pomáhá.
Je to moje nejoblíbenější období.
Vzduch je jiný. Čistější. Myšlenky nejsou roztahané.
A kdybych teď mohl, sbalím lyže a zmizím na kopec.

Vždycky, když se postavím na svah, mám v sobě zvláštní klid.
Pocit jistoty.
Není to adrenalin. Není to výkon. Je to vědomí.
Každý pohyb dává smysl. Tělo ví. Hlavu není potřeba.
A pak stojím dole, dívám se zpátky nahoru – a cítím, že jsem byl.

Letím do Afriky. Pak Německo. V červnu Dubaj. Červenec čtyři týdny Albánie. Pak možná znovu Afrika. Kanada. USA. Singapur.
Zvenku to může znít jako výčet.
Ale pro mě je to rytmus života, který dává smysl.

Nemám Instagram.
Nezdobím tím sítě.
Maximálně se o tom zmíním tady, v blogu.
Protože to nedělám kvůli pozornosti. Nedělám to kvůli výkonu. Nedělám to kvůli srovnání.

Dělám to kvůli sobě.
A možná hlavně proto, že nechci, aby můj rok byl jen kulisa pro několik svátečních momentů.
Chci, aby byl skutečný celý.

Někdy mě napadne, jestli si tím tempem neodsuzuji samotu.
Protože většina lidí kolem mě žije jinak.

Takhle to vypadá.
Možná to tak vůbec není.
Možná mají každý den plný smyslu a jen o tom nemluví.
Ale když se o tom bavíme – když poslouchám ty rozhovory o víkendech, horách, Chorvatsku a pondělcích –
tak mám pocit, že se většina dní podobá jen proto, že je nikdo nerozděluje.

Nesoudím to.
Ale vím, že tohle by mě pohltilo.
Ne pomalu. Ale nepozorovaně.
A najednou bych se jednoho dne probudil – a nevěděl, kdy jsem naposledy něco opravdu cítil.

Nežiju jinak proto, že chci být "víc".
Ale protože nechci být míň.

Nechci výkony. Nechci uznání.
Nechci být "vidět".
Chci jen jednou vědět, že jsem neprospal vlastní čas.

Že jsem byl. Opravdu. A vědomě.

Obrázek vygenerovaný pomocí ChatGPT na základě textu.