blog 3 - Afrika část závěrečná

Musím se na začátek přiznat, jsem neskutečně šťastný, že sepisuji tuto část a přitom už sedím v salónku v Bruselu. 

To, co se dělo po víkendu bylo jedním slovem - čekání. Od rána do pozdního odpoledne jsem jen čekal, zda se náš projekt pohne nebo ne, a tak jsem se nekoukl vůbec nikam. Od úterý jsem měl celkem jasný plán a to ten, že ve středu všechno zmákneme, dotáhneme, vyspím se a ve čtvrtek odpoledne poletím domů. To by se mi hodilo ze všeho nejvíc, protože jsem ještě potřeboval do Německa. Ideálně v pátek. 

Jak již tušíte, ve středu se nic nestalo a z již nabitých zkušeností jsem věděl, že bookovat letenku má smysl až v momentě podání rukou a odjezdu směr letiště. Byl jsem ujištěn, že ve čtvrtek vše už bude hotovo, ale ať moc nepočítám s odletem v 17:30. Začal jsem tedy zjišťovat možnosti, jak jinak než s Qatarem se dostat domů a zda existuje nějaká alternativa s pozdějším odletem. To je totiž úděl a nevýhoda Ugandy. Má velmi mizerné spojení s okolím. 

Letiště v Entebbe.

Má potřeba se dostat do evropy v pátek upozadila sbírání mílí a změnila se na instinkt přežití. Otevřel jsem tedy flightradar, koukl co odlétá okolo 22:00 a takhle jsem řešil odlet. Jediná schůdná varianta byla Brussels Airlines s odletem ve 23:25 a příletem do Prahy v 11:00 (to uvidíme, zatím na ten let čekám). 

Má prozíravost a jak jsem již napsal, zkušenost s tím, že dokud se nerozloučíme, tak nemá smysl kupovat letenky, se projevila jako správná, neboť ještě v 18:00 mi bylo řečeno, ať jedu na hotel, že se to již nestihne a že to na 100% dotáhneme zítra, tedy v pátek. 

Ne, to jsem poprvé upadl do skepse až deprese, neboť s tím jsem se nehodlal smířit. Ale co už. Řidič mě nakládá do auta a jedeme na hotel. Během 5 minut telefon, ať se vrátíme, že to zvládneme! Upřímně jsem tomu nevěřil, ale naděje umírá jako poslední. A tak jsem stál v kanceláři a čekal. Ve 20:00 se to stalo a my dodělali poslední papíry. Hurá, můžu domů. Podávám si se všemi ruce a jdu koupit letenku s odletem za 3h 25min směr Brusel. 

Nebýt cedulky, nebyl bych si tím úplně jistý.

Co je první nemilé překvapení, že výběr místa je i při check-inu zpoplatněno. Zvažuji, že si udělám upgrade, ale ten jde z economy pouze do premium economy, nikoli do businessu. Což je velká škoda, protože se jedná o více jako 8h let. Nakonec volím upgrade do premium economy, ta cena mi přijde celkem rozumná a alespoň porovnám stejný produkt ve skupině Lufthansa. Loni touto dobou jsem se vracel z Chicaga s Austrian airlines právě v premium economy. K cenám se vrátím později. 

Entebbe a jejich salónek. To je taková kapitola sama pro sebe. Nemít ho zadarmo v rámci Dragonpass, tak bych do něj nikdy nešel. Prostě je jako všechno v Ugandě, ušmudlaný, skromný a bez výběru. Ale jako zašívárna zadarmo poslouží skvěle.

Sedačky v Premium economy.

Co mě překvapuje, je nástup do letadla asi hodinu před plánovaným boardingem. Tohle musím ocenit, letadlo má zavřené dveře 10min před pravidelným odletem a my se odlepujeme od dráhy přesně na čas. Podívejme se tedy na produkt Premium economy u Brussels airlines. Je to celkem zklamání. Pokud budu brát v úvahu to, že jsem to udělal upgrade zejména kvůli lepším a větším sedačkám a více prostoru, tak ano, tento produkt dává smysl. Nicméně ani ty sedačky nejsou žádný top. Pokud to porovnám s Premium economy Austrianu, tak se doopravdy jedná jen o více prostoru. 

V Austrianu mají sedačky podpěrku nohou, welcome drink, lepší servis a milejší posádku. To poslední je samozřejmě subjektivní. Zejména proto, že posádka prostě nemusí mít náladu. Sedačky máme ohodnocené, pojďme kouknout na servis. Je to ten stejný jako v economy. Stejné jídlo, pití, servírování, žádný amenity kit. Deka vypadá úplně stejně, jako v economy, jen v jiném designu, možná tu je lepší polštářek. Takže to je doopravdy jen o tom místě. U Austrianu to bylo blíže k business class, tady je to blízko economy class. 

Zklamání z tohoto produktu se snažím zaspat a probouzím se někde nad Itálií. Nebyl to kvalitní spánek, ale 4,5h jsem dřímal. Je brzy ráno a dosedáme na letiště v Bruselu. Se spolucestujícím jsme chvilku debatili a došli jsme k závěru, že se potkáme v salónku a probereme možnost spolupráce. 

Diamont lounge a jeho fenomenální výhled.

Tam se však nepotkáváme. Já jdu do Diamont lounge, on do Star alliance (nevím, jak se jmenuje). Konečně západní jídlo, dobré kafe a hlavně fantastický výhled. Dodělal jsem nějaké věci do práce a začal psát tenhle blog. Co mě překvapilo, tak v tomto salónku není sprcha. To je zklamání, sprcha v půlce cesty je top věc, kterou vždy využívám. Můj stop je něco okolo 2 hodin, takže se moc nezabydluji a už mizím ke gate. Tady, k mému překvapení, na mě čeká spolucestující z předešlého letu, dává mi vizitku a utíká na svůj let. Já usedám do 23A, zapínám Spotify a snažím se relaxovat. Což moc nejde, kvůli partičce Belgičanů, kteří letí na rozlučku se svobodou do Prahy. Před přistáním uděláme dvě kolečka na vyčkávacím a za silného větru dosedáme na RWY 30. 

Jsem doma. 

K těm cenám. Letunku Entebbe - Praha jsem kupoval 4 hodiny před odletem za nějakých 17000,- +/- nějaká stovka. Upgrade byl za 450USD. Když si vezmu, že předešlý let s Austrianem byl v Premium eco levnější, než v eco, tak tenhle upgrade se vážně nevyplatil. Nicméně i to málo prostoru navíc, se na tomto téměř 9 hodinovém letu hodilo.