blog 29 - v zajetí chaotického ticha

Tento týden je esencí nových podnětů – zejména v mém vnímání světa. Vstoupil jsem do něj s hlavou v oblacích a vírou, že tvořím auru ideálů. Že dokážu přetvářet nedosažitelné věci v realitu. Věřil jsem, že když si to představím dostatečně přesně, svět se tomu přizpůsobí. Ale pravda je, že jsem byl ve stresu. Doufal jsem, že moje prezentace bude přijata tak, jak jsem ji vykreslil – trochu ohnutá realita, zabalená do dobrých úmyslů.

A stalo se. Prezentace byla přijata. Bez výhrad.
A přesto… jsem v hlasech cítil zklamání.

Není to tak, jak si to představovali ti, kteří mě platí.
A mě to zasáhlo.

Najednou jsem měl pocit, že se bortí svět, který jsem si postavil jako domeček z karet.
A já se ptám – proč?
Byl jsem tak sebestředný, že jsem věřil jen ve svou pravdu?
A teď, když necítím 100% souhlas, se celý ten svět hroutí?

Naštěstí jsem to dokázal přejít.
Nevím jak přesně – prostě jsem to přijal. Přijal, že realita je větší než moje očekávání.

Teď jsem v Německu. Čeká mě další tvrdý "direct" k projektu. A využívám situace: neodjíždím domů, zůstávám do pátku – na své náklady. Ne proto, že bych musel. Ale proto, že chci. Chci být k dispozici. Chci mít prostor. Chci si to všechno v sobě poskládat.

A taky – poprvé bydlím přes AirBnb.

Ale to nejdůležitější se děje v hlavě.
Dochází mi, že budovat svět (třeba i Awesomeland), neznamená slíbit sobě ani ostatním slunce bez mráčků. Znamená to procházet i tím, co nevyšlo. Vědomě. Bez přetvářky.

Projekt, který teď nefunguje, neohrozí mé přežití. Jen mé ego. A to, jak zjišťuji, unese víc, než jsem čekal. Možná ho ten neúspěch i trochu pročistí. A možná mi otevře prostor na nové věci. Možná budu muset být v Německu častěji. Možná mi to zamotá oba projekty. Ale i to je v pořádku. Protože to je život.

A tak tu sedím. V tichu.
Navenek klid.
Uvnitř vír.

A možná právě tohle je Awesomeland.
Místo, kde se nic neděje "správně", ale všechno se děje skutečně.

Obrázek generovaný na základě textu pomocí ChatGPT.