blog 28 - odmítání

Celou cestu pršelo.
Takový ten drobný, tichý déšť, který ti nevadí, když máš kam jet.
Venku bylo sychravo — vlhko se lepilo na skla, světla byla rozpitá, a všechno působilo nějak zvláštně bezpečně.
V autě jsem si topil na příjemných 24 °C. Vyhřívání sedačky jelo na plné pecky.
Uvnitř teplo, venku mlha. Dva světy. A já někde mezi nimi.

Zastavím. Vystoupím.
A najednou mi tělo připomene, že venku opravdu je listopad, i když je květen.
Ten chlad je ostrý, ale ne nepřátelský.
Vyvolává ve mně něco… starého.
Vzpomínky na hory. Na chvíle, kdy jsi promočený, zmrzlý, ale přitom živý.
Miluju tohle počasí.
Ať už jsem venku a pochoduju, nebo zalezlý někde uvnitř a tvořím.
Obojí má něco společného: přítomnost.

Po příjezdu na hotel jsem šel ven.
Ne kvůli krokoměru. Ne kvůli zdraví. Ale protože tělo po šesti hodinách v autě chtělo prostě jít.
A hlava taky.

Vyrazil jsem do víru vesničky na německo-rakouských hranicích.
Město, které bys našel na mapě, ale ne v průvodci.
Něco jako já. Existuje, ale neprojevuje se.
A možná právě proto mě to sem táhne.

Cestou přemýšlím.
Jak jsem se vlastně dostal až sem?
Z maloměsta, kde nikdo nečekal, že udělám něco jinak.
Z prostředí, kde němčina byla jen nutné zlo na vysvědčení.
A přesto jsem tady.
V týmu, který mluví německy. Ale když jsem ve hře já, přepnou do angličtiny.
Ne kvůli mně.
Ale protože chtějí, abych byl součástí.
A to stačí.
A vlastně to nebylo ani tak těžké.
Stačilo udělat ten krok. A další. A pak jít.

Přecházím most přes řeku Salzbach.
Jsem v Rakousku.
Kdybych neměl mapu, nevím to. Ale přesto to cítím.
Jiný břeh, jiný tón.
Jdu po meandru řeky, nechávám se vést vodou.
A pak se přes další most vracím zpět do Německa.
Není v tom žádný symbol. A přitom všechno.

Chtěl jsem pizzu.
Byla zavřená.
Tak si říkám — hotel to jistí.
Žádná tragédie.
A vlastně je v tom celá esence života:
Nejde jedno? Uděláš druhé.
Plán A padne, přijde plán B.
A žiješ.

A přesto — právě v té všednosti mě to nutí přemýšlet:

Proč tolik lidí odmítá příležitosti, které se jim nabízejí?
Proč raději zůstanou doma, než by vyšli do mlhy?
Je to pohodlí?
Je to strach?
Je to lenost převlečená za racionalitu?

Já nevím.

Ale vím, že kdybych na všechny ty první impulsy svého života řekl "ne", tak bych nikdy nepřešel ten první most.
A už vůbec bych se nevracel s tak tichým klidem, jako dnes večer.

Obrázek vygenerován pomocí ChatGPT na základě textu.