blog 25 - z jiného soudku

Víkend za námi a další týden plný výzev již začal. Ráno jsem byl sice jako praštěný palicí a už vůbec se mi nechtělo vstávat dřív, než by bylo nutné, takže ranní cvičení odkládám na zítra. Raději se pořádně prospím, stejně jsem nemohl usnout a dlouhý kvalitní spánek by mi chyběl víc, než pár desítek minut cvičení. 

Odpoledne jsem se vydal do obchodního centra vyměnit bombičku do SodaStreamu a představoval si, jak v srpnu letíme do Kanady. Dostal jsem se do bodu, kdy jsme se včera bavili o našich příjmech. Letos bych rád vyrazil do několika destinací a současný pracovní život a příjem z něho plynoucí, mi to dovoluje. Jak to ale bere mé okolí? Ještě před několika měsíci jsem byl průměrně vydělávajícím člověkem, dnes jsou mé příjmy čtyř až pěti násobné. A změnilo mě to nějak? 

Tyto otázky jsou namístě. Nevyrostl jsem se zlatou lžičkou, nedědil jsem. Když jsem začínal pracovat, můj příjem sotva pokryl moje životní náklady. Věděl jsem, že něco jednou dokážu, ale nevěděl jsem co. Jen jsem si to v hlavě maloval. Má žena, když jsme se potkali, přesně věděla, že nemám nic. Ani pořádnou práci. Sice jsem ji celou dobu tvrdil, že se to změní, nicméně v následujících letech jsem se moc nepohnul. Je pravda, že má bezstarostnost a schopnost přijímat a aplikovat změny, mi byla vlastní i v té době. Nevadilo mi dojíždět 150km do zaměstnání, protože jsem prostě věděl, že to chci dělat. Kdybych zůstal v obci, kde jsem sice dostával méně peněz na účet, ale po odečtení nákladů bych vydělával víc. No a co. 

Po kariérním žebříčku jsem stoupal postupně, bez větších skoků a tak rozdíly mezi našimi příjmy nebyly nikdy nikterak dramatické. Teď ale najednou skok. 

Píši o tom, protože tohle se může stát každému. Žijete nějaký život v nějakém standardu a najednou přijde šok. Uděláte změnu a najednou máte jiné příjmy. Paradoxně vnímám, že okolí lépe akceptuje situaci, kdy potřebujete pomoc, ale pokud jdete nahoru, okolí jedná spíše negativně. U mě se to naštěstí týká jen minima lidí, neboť má sociální bublina je malinkatá. I tak tuto situaci řeším, zejména se svojí manželkou. 

Jak jsem z toho tedy vybruslil, tedy pokud vůbec? Mluvíme. Otevřeně. A přiznávám se k tomu, že pokud je něco, co jsme si do teď nemohli dovolit, a teď můžeme, a můžu to zaplatit, je to můj sobecký zájem. Ale zároveň z toho neplyne žádné ale pro ni. 

Má žena si mě brala s holou prdelí. A já ji vždy chtěl dát úplně všechno. Vždy jsem se o to snažil a teď, pokud můžu, budu sobecký a dám jí to. Ale musím znát i její postoj a pohled na věc. Proto vše řešíme otevřeně a našli jsme dočasný kompromis, který se týká společných peněz. A o této diskuzi to celé je. Není v tom nic magického, super inovativního. Je to jenom o diskuzi, otevřené a upřímné. 

A co vy? Setkali jste se s podobným problémem? A jak byste postupovali vy? Dejte mi vědět do mailu. 

Obrázek generovaný pomocí Leonardo.ai na základě textu.