blog 138 - jednou dole, podruhé nahoře

Gauč nebo letištní salonek. Dvě místa, kde píši nejčastěji. Dnes je to druhá možnost. Vracím se po dalších čtyřech týdnech domů. Minimálně na měsíc. A já se konečně cítím dobře. 

Poslední dva týdny jsem byl mentálně na dně. Věci se zasekly a co hůř, směřovaly úplně jiným směrem, než bych si přál. Přestože jsem se snažil vysvětlit chybný úsudek ostatních kolegů, nebyl jsem vyslyšen. Navíc, rozhodnutí, jestli odletím nebo zůstanu, se posunulo necelých 24 hodin před plánovaný odlet. 

Pět dní čirého stresu, jestli tu budu muset zůstat. Během onoho rozhodujícího hovoru, jsem od druhé věty věděl, že letím domů. A má nálada se otočila desetkrát dokola. Najednou jsem byl plný energie, nápadů a paradoxně bych tu klidně zůstat. Tohle všechno udělaly dvě věci. Cesta domů a hlavně to, že jsem měl pravdu. 

Toto si zapisuji jako věc, se kterou musím umět pracovat. Stres a nejistota a boj proti ní. Dnes to nebylo o nějakém činu nebo mém rozhodnutí. Neměl jsem to ve svých rukou. To ale neznamená, že to neovlivním pro budoucnost. Ihned po konferenčním hovoru volám kolegovi. Vysvětlujeme si věci a nastavujeme novou komunikační linku i deadliny pro rozhodnutí. Tím snížíme míru zbytečného stresu o mnoho desítek procent. 

Poznámek mám spousty. Budeme řešit samotný proces i komunikaci. Větší zapojení do projektu i jeho výstupy. Dnes ale už ne. Dnes se pohodlně usadím do sedačky a budu sledovat mapu před sebou. A zítra už budu v náručí své ženy. A vše bude v pořádku.

Obrázek vygenerovaný pomocí ChatGPT na základě textu.