blog 135 - zpět na místě činu

Koukám z okna do zahrady. Unavený a s pocitem, že se mi doopravdy nic nechce. Jen přemýšlím, kde koupím pánev, protože ta na bytě je ve strašném stavu.

Jsem zpět v Keni. Po měsíci a půl. Přestože to tu mám rád a vždy se sem těším, poslední tři dny prožívám zvláštní pocity. Mám radost, že jsem tady, že mohu pracovat a že se věci zase nějak hýbou. Na druhé straně je však pocit odloučení. Od ženy, od rutiny, kterou jsem si doma našel.

Takto jsem se nikdy předtím necítil. Ano, vždy mi bylo smutno, když jsem odlétal, ale tentokrát je to daleko silnější. Dokonce až tak, že celou cestu, dvaadvacet hodin, přemýšlím nad tím, že ukončím tuto spolupráci. A to i přesto, že pracovně vlastně není důvod panikařit.

Tento mix pocitů neodchází ani teď, kdy už sedím v kanceláři a připravuji si podklady na schůzku. Přemýšlím nad tím vším. Jak bylo hezky doma, jak moc jsem si ten čas užíval. Dopoledne fitko, pak oběd, nákup a vyzvednout manželku z práce. Jenže právě zde je ten rozpor. Má práce je postavená na dlouhém cestování. Když jsem doma, mám prakticky volno.

Pokud bych tedy tuto práci ukončil, musel bych si najít jiné zaměstnání. Psaní a další menší projekty mě neuživí. Celá ta romantická představa, že si ráno půjdu zacvičit a odpoledne vyzvednu manželku z práce, se rozpadá ještě dříve, než by vůbec začala dávat smysl.

Musím tedy tyto pocity zpracovat a jít dál. Nelze z jedné zkušenosti stavět dogma pro celý život. Vracím se tedy k přípravě na schůzku, byť myšlenkami jsem stále doma. Možná si jen znovu zvykám. Na to, že jeden život mám tady a druhý doma.

Obrázek vygenerovaný ChatGPT na základě textu.