blog 131 - když není cíl, není energie

Tento víkend se táhl jak smrad. Takto by to glosovala má babička, kdyby byla v mé kůži. V sobotu i v neděli se probouzím o 2 hodiny dřív než obvykle. To u mě není obvyklé. 

Poslední týden byl zvláštní. Věděl jsem, že v práci toho moc mít nebudu, ale musím být přítomný v kanceláři. Klient je zaneprázdněný a schůzku máme až po Velikonocích. Kolegové jsou zaseknutí v Ugandě a nepotřebují mě. Ideální čas se vrátit domů. 

To ale nejde. Ceny letenek vyskočily na cenu, kterou klient nezaplatí. Je levnější, abych tu ještě týden zůstal. V praxi to znamená, že mám vlastně volno, ale musím do kanceláře. I když téměř nic nedělám, funguji jako jakási psychická podpora týmu. A občas se objevím na nějaké neplánované schůzce. Ty jsou vždy příjemným zpestřením dne. 

Týden nějak utekl a přichází víkend. Obvykle odlétám z Keni na konci týdne. To v praxi znamená, že díky práci ten poslední týden uteče rychle. Myšlenky na návrat domů jsou upozaděny a přichází, až když přijíždím na letiště. Tentokrát je vše jinak. O víkendu nemám co na práci. Sice se jdu projít po okolí, na nákup nebo vařím. To jsou však činnosti, které mě zabaví jen na chvíli. Myšlenky na cestu domů jedou na plný obrátky. 

To se projevuje i tím, že se mi nic nechce. Jsem bez energie, ale spát se mi nechce. Je to zvláštní stav hibernace, kdy mozek jede a čas stojí. To samé pociťuji právě teď, když píši tento blog. Taxík budu objednávat za 2 hodiny, ale posledních 5 minut mi připadá, jako celý den. 

Tento stav je pro mě potvrzením, že lítat domů musím na konci týdne a ne na začátku. Protože tento stav již nechci zažít.

Obrázek vygenerovaný ChatGPT na základě textu.