blog 127 - zmatenost

Dnes ráno, někdo by řekl ještě uprostřed noci, se probouzím. Chvíli se dívám do místnosti, do chodby a přemýšlím. Nepřemýšlím však nad nějakou složitou hypotézou, ale kde jsem. 

Toto se mi dlouho nestalo. Probudit se a nemít tušení kde jsem. Naposledy tak před 10 lety v Kanadě. Dnes to přičítám předešlé noci, kdy jsem spal asi 3 hodiny, dnešnímu budíku opět ve 3:49 a super pohodlné posteli. 

Chvilku se válím a nakonec se musím zvednout. Další přesun přede mnou. Letiště v Johannesburgu je přívětivé. Jak po příletu, tak i teď při odletu, jsou všechny procedury absolutně rychlé. A tak stojím před salónkem, do kterého mě nechtějí pustit. Striktně totiž dodržují limit pro nás kartičkáře. Tedy maximálně 2 hodiny pobytu. 

Po půl hodině brouzdání usedám do křesla. Snídaně, káva a jdu psát. Poslední dobou píšu poměrně často. Myšlenek ani tolik nemám, ale všechno psaní je spíše pocitové. Ostatně jako včera. Nejen přílet, ale i pozdější brouzdání městem mě utvrdilo v tom, že jsem tady správně. Vnímal jsem ten pocit, že tady je něco jiného, něco, co vyvolávalo pocit klidu. 

Teď se mi vůbec nechce do Cape Townu. A původně tomu bylo přesně obráceně. Rychle vyřídit schůzky v Johannesburgu a rychle pryč. I proto přijíždím na letiště ve 4:30. Ale včerejší den, těch celkem 21 hodin celý plán otočilo. No, ale letenky a ubytování mám již zaplacené, tak stejně musím. 

Co ovšem už teď vím, že pondělí bude těžké. Jsem si naprosto jistý, že se mi do Nairobi nebude vůbec chtít. A už vůbec ne do Ugandy, pokud se potvrdí úterní schůzka. 

Vždycky jsem si myslel, že místem pro můj život je Kanada, USA, Austrálie nebo Singapur. Dnes je to poprvé, co si říkám, že Afrika nemusí být špatnou volbou. Tedy ta jižní. A pokud se mi to potvrdí, tak doopravdy nevím, jak to doma vysvětlím. 

Obrázek vygenerovaný ChatGPT na základě textu.