blog 118 - na hraně pozorování

Zpět tam, kde jsem být nechtěl. V Ugandě. Zde má pouť před téměř rokem začala. Plný nadšení jsem přistál na letišti v Entebbe. Netrvalo dlouho a tuto zemi jsem během pár chvil - nesnášel. 

Když se mě někdo ptá, jak vnímám cestování, létání a to, jaké to je být takto daleko pryč, odpovídám: miluji cestování, pohyb, poznávání. Nová místa mi dávají nový pohled na svět, přelety zase potřebný čas být offline. Jen být sám se sebou. Na otázku, kde to mám nejraději, neumím odpovědět. USA, Honduras, Guatemala, Keňa, Čína,... Každá ze zemí, které jsem navštívil, má své kouzlo i stinnou stránku. Od kriminality, nízké zaměstnanosti nebo nemocí. Zato odpověď, kde to nemám rád, je jednoznačná. Uganda. 

Dokonce jsem se setkal s poznámkou: jak to, že se ti někde nelíbí? Vždyť miluješ cestování. No, nemusím milovat všechno přeci. Mnohé země vnímám trochu z jiné perspektivy, hlavně ty v Africe. Nejsem tu kvůli dovolené, přírodním krásám, koupání v moři, jízdách po Viktoriině jezeře, se*uální turistice. Jsem tu kvůli práci. Dostávám se na místa, kam turista nejede. Na místa, kde žijí místní a vidím poměry, ve kterých žijí místní. 

Uganda je v tomhle ohledu smutné místo. Je to stále hodně rozvojová země. Valná většina obyvatel pracuje v zemědělství, školství je podfinancované, lékařská péče na nízké úrovni a politická situace nestabilní. Byť místní prezident vládne již dekády a i volby před dvěma týdny vyhrál. Nestabilita se projevuje hlavně ozbrojenými skupinami, které by rády prezidenta sesadili za každou cenu. Díky tomu je země plná ozbrojenců. 

Místní stále ještě vnímají Evropany, no, nějak divně. Cítím ty pohledy, které říkají, co tu pohledávám. Jít tu po ulici, je očistec. Nejen, jak ulice vypadají, ale hlavně jak se na ulici cítím. Nejraději bych se rozeběhl a někde schoval. Jednoduše to tu pro mě není. Z druhé strany se bavím s místními, kteří to tu mají rádi a jsou šťastní. Můj pocit to sice nemění, ale jsem za ně rád. 

Po půl roce opět přistávám v Entebbe. Investorovi jsem vysvětlil, že sem poletím jen v nejnutnějším případě a na nezbytně dlouhou dobu. A stalo se přesně to, co jsem čekal. Opět tu věci nefungují tak, jak jsme chtěli. A já trčím druhým dnem na hotelu. Ale poprvé se tu cítím lépe. Má to jednoduchý důvod. Zde peníze znamenají ještě víc, než v západních zemích. Tady s nimi doopravdy můžu všechno. I se dobře cítit. Hotel, ve kterém jsem ubytovaný, je místní TOP resort. 

Dnes, po druhém celém dni zjišťuji, že se mi tu i vlastně líbí. Denně hodně chodím, dokonce jsem byl i plavat v bazénu. Místní cca 400 m okruh je ideální na chození a přemýšlení. Vlastně ideální místo na dovolenou. 

To mě staví do pozice, kdy musím začít ověřovat vlastní zkušenosti a pozorování. Ze stavu nesnáším do stavu mám to celkem rád, jsem se dostal jen díky úhlu pohledu. Je to až děsivé zjištění, že vlastní zkušenost může být až tak jednostranná. Vidět věci na vlastní oči nemusí evidentně stačit. Dokonce ani prožít a zažít. Mohu se snažit si představovat věci z mnoha úhlů, ale dokud je všechny neprožiji, tak to je jen domněnka. 

To je pro mě vykřičník. Vykřičník, že soudobý světonázor, který jsem se snažil vnímat a představovat ze všech stran, nemusí být správný. To je riziko pouhého pozorování a upozornění, že věci musím více prožít ze všech stran, než jen z jedné. 

Obrázek vygenerovaný pomocí ChatGPT na základě textu.