blog 115 - domluva, která neplatí

Sedím na hotelu, píši souvislí text a čekám na hovor od účetní. Dneska jsem šel z kanceláře brzy, protože byla nějaká závada na elektrickém vedení. A hotel skýtá skvělé útočiště se zahradou a rychlou wifi. 

Čekám na ten jeden hovor, abych věděl, jak mám fakturovat. Leden je totiž měsíc, který má být můj poslední pod hlavičkou tohoto klienta. V projektu budu pokračovat jako doposud, se stejnými lidmi, plány i očekáváními. Cíle se nemění. Pouze to, kdo to bude platit. Jelikož snad poprvé dodržuji rozpočet, je to i za cenu toho, že víkendy trávím na pobřeží, tak se má jednat o jednoduchou domluvu. 

V tom mi zvoní telefon. Není to účetní, ale kolega v Ugandě. Vypráví mí, jak se některé věci posunuli, kam to směřuji a já začínám vnímat, jak se původní domluva rozpadá. A doopravdy to nemusí říkat nahlas. Nejde mi o to, že budu muset do Ugandy, že nevím, jestli domů poletím v pátek, ale o to, že jsem byl už srovnaný s koncem této cesty. Mám připravenou fakturaci, vyhlédnuté letenky a už si domlouvám schůzky doma. 

Stále toto chování a přístup omlouvám. Je to začátek projektu, věci se dějí téměř 24/7 a co se dohodne ráno, odpoledne neplatí. Avšak po téměř roce v tomto režimu to začíná být únavné. Ještě nejsem ve fázi ignorování a netknutelnosti, zatím jsem je ve fázi vyšších emocí. 

Hovor s účetní proběhne o 5 minut později. Vykoktám ze sebe to, co jsem slyšel v předešlém hovoru. Ne detaily, ale změny. Ona s povzdechem chápe mou frustraci a souhlasí s mým návrhem. A taky co má dělat. 

A co já? Já si otevírám google mapy a koukám, co dalšího zajímavého můžu vidět v Mombase. Zítra je pátek, tak se potím opět vykoupat.

Obrázek vygenerovaný ChatGPT na základě textu.