blog 111 - odlet

Byl jsem doma necelé 3 měsíce. Prakticky od listopadu do dnešního dne. Za tu dobu jsem absolvoval pouze několik meetingů a udržoval kontakt s partnery v Keni. Zřejmě bych měl být vděčný za to, že jsem mohl být tak dlouho doma a věnovat se sobě. Pro mě to však byla doba prokrastinace. 

Dnes sedím na letišti. Čeká mě cesta jako vždy do Keni. Během kávy a lehkého oběda cítím, jak má hlava opět přepíná do režimu práce. Říkám si, zda-li to je prostředím, či tím, že odlétám. Ať tak či onak, je to příjemná vzpruha. 

Dlouze se dívám na odbavovací plochu a v duchu spřádám plán, jak budu pracovat. Sice bych mohl první část cesty spát nebo koukat z okénka, ale druhá část bude náročnější. Zejména proto, že se jedná o noční přelet a já potřebuji být ráno funkční. 

Ať už si vyberu jakoukoli variantu, těším se. Těším se na ten pocit vymýšlení, plánování a potenciálního úspěchu. Ne finančního, kariérního, ale vnitřního. Peníze a kariéra jsou fajn, ale ten pocit toho, že jsem to zvládl, je k nezaplacení. A co jsem zvládl? To ještě nevím. Až s úsměvem tuto situaci beru. Těším se na úspěch z věcí, které jsem ještě nevymyslel. Paradox? Bláznovství? Možná oboje. Kdo ví. 

Po roce a půl, kdy jsem se rozhodl jít svou vlastní cestou, je toto pro mě velká událost. Uvědomění si vlastního motoru. Motivace. Neupínám se k hmatatelnému cíli, ale k pocitům. K tomu, že co si vymyslím, také splním. 

Rok a půl uběhl jako voda a z původního motoru, být svobodný a dělat věci, které chci, se stává hra. Už to není o penězích, statusech, cestách do nových krajin. Vnímám svůj nový přístup. Užít si to. Rozhodnout se a udělat. Vymyslet a zrealizovat. To je teď má filosofie. Jak mi dlouho vydrží? To nevím, ale jsem si jistý, že to je jen první pilíř, na kterém budu stavět. 

Obrázek vygenerovaný pomocí ChatGPT na základě textu.