Víkend se chýlí ke konci. Byl krátký. To víkendy většinou bývají. Ale mentální restart se povedl. Fyzicky jsem až vyčerpaný. Počet nachozených kilometrů nebudu raději počítat.
Dnes ráno, někdo by řekl ještě uprostřed noci, se probouzím. Chvíli se dívám do místnosti, do chodby a přemýšlím. Nepřemýšlím však nad nějakou složitou hypotézou, ale kde jsem.
Nevím, jestli to je tím, že jsem skoro nespal nebo je to fakt. Ale tohle je regulérní láska na první pohled. Respektive na první dobrou. Právě jsem vystoupil v Johannesburgu.
Probouzím se do další chaotického dne. Již nějakou dobu nevstávám na klasický budík v mobilu, ale na jemnou vibraci hodinek. Po přečtení knihy, jejíž jméno si již nevybavím, jsem nevěřil, že to je možné. Ale je.
Celý víkend jsem čekal na jedinou zprávu. Jestli se následující týden vydám do Johannesburgu na jednání. Je pondělí odpoledne a stále bez reakce. No, tak já nevím.
Je tu víkend. Probudil mě svit slunce a to je předzvěst toho, že mi konečně doschne prádlo. V Keni je teď období dešťů a nadšení z pračky v pronajatém bytě vystřídala zoufalost z deště a toho, že oblečení ne a ne doschnout.
Mám vypráno, prádlo pověšené, večeři vymyšlenou. A tak usedám do křesla a pouštím telku. Je neděle, venku se schyluje k dešti a já odpočívám v prázdném bytě.
To, že jsem opět unavený, že jsem během letů spal cca 2 hodiny a že po příletu jsem jel hned do kanceláře, na to jsem si již zvykl. A o tom to není. Ale už zase mi v hlavě hlodají myšlenky, že to celé děláme špatně.
Tohle je již rutina - letištní salónek a psaní. Dnes jsem si nevzal žádnou knihu na cestu. Knihu mám totiž v Nairobi a stejně vím, že bych během letu nic nepřečetl. Budu se věnovat pro mě bohulibější činnosti a to, spaní.
Doletěl jsem domů. Po cestě jsem musel sáhnout do pytlíčku záchrany a vzít si paracetamol. Během letu jsem dostával zimnici, bolela mě hlava a byl jsem unavený. I o tomhle je můj svět cestování.